II. Stínohra
Celý ten dlouhý den byl absolutně prázdný, nudný, plný jednotvárné šedi zastírající všechno a všechny po celém Městě. Doslova – na zem se snesla těžká dusivá mlha tak hustá, že se jeden doopravdy bál, aby nevrazil do kolemjdoucího, nebo nevkročil přímo do silnice pod ledová kola některého z nespočetně mnoha kolemprojíždějících neslyšitelných zabijáků. Jiří tomu věnoval ale pramálo zájmu – byl to pro něj jenom další všední den, nudný, prázdný, plný jednotvárné šedi přesně takovýchto obyčejných dní.
Shrbeně a nemotivovaně vyšel na ulici a rovnou se zařadil do proudu davů kráčejících směrem k nedaleké továrně, kde pracoval. Ve Městě žilo lidí přehršel, stejně ale na své cestě kráčel zcela sám, od všech odloučený, ačkoli o tom samozřejmě nevěděl, protože tu nebylo nikoho, kdo by ho na tento kuriózní fakt mohl upozornit. Vznášel se ulicí jako héliový balonek ztracený ve snových sférách, obklopený stínovou hrou, komparzem, loutkami na šňůrkách, které napodobovali „živé“ městské dění, ačkoli úplně všichni jako dutí roboti kráčeli jen dvěma směry – doprava, či doleva.
Jiří kráčel doprava, do práce, za rudým stínem rozpálených komínů, jejichž uzená pachuť se táhla napříč všemi přilehlými ulicemi. Co vlastně dělal na takovém místě nikdo netušil. Ani on sám. A kdyby jste se ho na to snad odvážili zeptat, přinejhorším by jen pokrčil rameny, či vás naprosto vyignoroval, přinejlepším by se ale rovnou zbláznil, nebo se vrhl střemhlav pod nejbližší tramvaj, což by mu ale od jeho věčného utrpení pravděpodobně stejně nepomohlo.
V práci se Jiří prostě jen setkával s lidmi – s lidmi bez tváří a bez hlasů, beze jmen, minulosti a identit – něco jim řekl, oni něco řekli jemu, symbolicky si potřásli rukama a po několika zapomenutelných opakováních téhož celá tato maškaráda zase skončila. Rutina. Při odchodu z továrny už měl v kapse saka nachystanou průměrně velkou obálku s týdenní výplatou. Nebylo jí moc, ale na jeden večer u Hostimila to zpravidla vždycky postačilo.
Z práce se vypravil rovnou na nákupy – Jeho bratranec (či sestřenice), jehož (nebo již) si jen sotva vybavoval, měl/a mít oslavu, jak se domníval, právě u něj na bytě. Že je to na oslavu až příliš malý byt ho nenapadlo, stejně jako to, že vůbec netušil, kolik že tomu oslavenci nebo oslavenkyni vlastně má být let, nebo zda-li se vůbec jedná o oslavu narozeninovou. Byl to prostě Fakt – úkon, který musel dneska vykonat před tím, než si dá konečně oraz – Musel na nákup.
Vzal to tramvají, na kterou v tom smradlavém dusnu musel čekat celou věčnost. Další věčnost se pak mačkal uvnitř jako bezejmenná sardinka mezi desítkami, či statisíci dalšími bezejmennými sardinkami, natěsnaný v konzervě bez oken a dveří, předpřipravený ke zpracování. Smrduté lidské končetiny spolu jako by se prolínaly, než konečně všichni naráz vystřelili ven jako jedno tělo na nějaké neidentifikovatelné zastávce přímo před obchodem.
Jako jeden článek monstrózní lidské stonožky se pak krok za krokem pomalu sunul v nekonečně dlouhé frontě, od produktu ke produktu, od zboží ke zboží, bez tvarů a bez etiket, házel to jedno po druhém do košíku, odškrtával si jakýsi bezvýznamný seznam a zas se o kousíček posunul na místo, kde před chvílí ještě stála čísi záda. U kasy pak zaplatil neurčitě velkou částku.
„Dobrý den.“
„Děkuji.“
„Na shledanou.“
– Stručná konverzace s vlastním stínem bez tváře, bez očí, bez hloubky, bez minulosti i budoucnosti proběhla jakoby mimo něj. Všechny ty věci nějak pobral a už se opět mačkal v tramvaji jako další bezejmenná sardinka mezi statisíci, či dokonce milióny bezejmennými sardinkami, natěsnaný v bezedné konzervě bez víka, připraven rovnou ke konzumaci, dokud znovu všichni naráz nevystřelili ven na nějaké neznámé zastávce přímo před jeho bytem, jako když sešlápnete přeplněnou tubu zubní pasty.
Už táhlo skoro na sedmou večer (ne že by čas v tuto chvíli vůbec hrál nějakou roli), když se dostal domů. Musel ještě uklidit a vše nachystat na zítra. Po celém tom dnešním dni byl neuvěřitelně vyšťavený, i když se ve skutečnosti necítil o nic hůře, než jak hrozně se cítil hned po ránu. Přerovnával věci z místa na místo, odnikud nikam, rovnal je, uspořádával a zároveň množil chaos bez jakéhokoli smyslu, když mu konečně zazvonil mobil. Mobil, o kterém ani netušil, že mu celou dobu leží v kapse.
Byl to jeden z mnoha jeho „kamarádů“, s kterými se měl tento večer sejít – Jeden z těch mnoha zkurvených, úspěšných, „zajímavých“ chlapů kteří mu vždycky přebrali každou pěknou holku! Kvůli kterým ho opustila dokonce i jeho Markétka! Kvůli kterým byl dnes a navždy toliko osamělý! – Jeden z mnoha jeho kamarádů, díky kterým nemusel být tento večer sám.
„Tak v kolik dneska?“ zeptal se rovnou.
„Po desáté v Hostimilovi.“
– Krátký rozhovor, který mluvil za vše. Který už byl předem daný.
Jiřího srdce toho dne snad poprvé zabušilo. I trocha barvy do tváře se mu na okamžik vrátila a skoro se lehce pousmál. Jako by na vteřinu ožil. Neuvěřitelně znuděný svou nemastnou, neslanou existencí dnes poprvé pocítil jakousi neurčitou radost, spojenou zároveň s nevýslovnou bázní – onu radost z vytržení z reality, kterou prožívají jedinci už příliš unavení životem ve svém čirém, střízlivém stavu.
Těšil se na večer a zároveň se ho bál. A to bylo podstatné. Protože ve snech nejde ani tak o to, co vše se kolem děje, ale především o to, co při tom člověk ve skutečnosti doopravdy cítí.
A Jiřího pocity byli přinejmenším velice rozporuplné.
Hlasité předčítání