Povídka

Tráva

Autor: robert
Toto dílo je (1/6) součást sbírky: 
Ukázky z mých vydaných a budoucích knih
  

Sci-fi příběh pro nejlepšího tátu na světě. Napsal Ephe.

V propastné hlubině nekonečného vesmíru, o které zatím netušíme nic, protože naše smysly ještě nedozrály k tomu, aby byly schopné vnímat nejen takovou dálku a hloubku, existuje planeta, která miliardy let neúnavně obíhá kolem rodné hvězdy ve společnosti několika souputnic bez známek života.

Na třikrát větší planetě než naše Země, o které právě mluvím, rostla krásná zářivá a živoucí tráva. Byla obdivuhodně hebká, neobyčejně jemná na dotyk a výjimečně křehká. Třpytivě zářila v zapadajícím slunci. Vydávala tisíce něžných vůní, takže ovzduší by nám připomínalo mámin coiffeuse.

Tráva ale nevydávala pouze citlivé, něžné a opojné vůně. Tichounce šepotala ve vánku a v nerušenosti noční pod gigantickou klenbou průzračné oblohy plakala drobnými krůpějemi démantově jiskřící rosy. Vábila všelijaké dobrodruhy, aby změnili směr letu, aby zamířili směrem k planetě, na které osamělá kvetla a voněla. Ti, kdo poslechli, kdo podlehli jejímu tichému volání, byli zcela okouzleni tím, co spatřili. Osamělá tráva se velmi snažila, aby na posádky kosmických lodí mocně zapůsobila. Vydávala ty nejsvůdnější vůně, vyluzovala nejvábivější šepot, vystavovala na odiv nejkrásnější květy. Hmyz mámivě bzučel. Světlo tráva barvila do tlumených barev. Nabízela měkkou náruč, do které lákala různé vesmírné dobrodruhy, aby nedočkavě ulehli a nechali se konejšit její hedvábnou měkkostí. Z drobných květů vypouštěla aróma, které obsahovalo jisté složky, po kterých příchozí rychle usínali, také měli velmi živé sny. A o tohle trávě především šlo, aby hosté usnuli a ona se mohla krmit jejich barevnými sny. Byla připoutána kořínky k rodné hlíně. Nemohla proto vzlétnout, aby poznávala cizí světy, objevovala jiné kultury, aby na vlastní oči spatřila krásu, kterou stvořily jiné civilizace.

Ale pak už trávě nestačilo nahlížet do snů spáčů. Chtěla mnohem víc. Už je nepouštěla zpátky domů. Strávila jejich těla, pak vysávala jejich duše. Tím se vědomí těch, kdo spali, stalo její nedílnou a pevnou součástí. Tak získala a vsákla do sebe tisíce duší. Stala se myslící, živou bytostí. Nyní už dokázala mnohem více, než jenom vonět, šeptat a zářit. Uměla vytvořit přelud. Takže si už mohla vybírat, komu dovolí, aby zcela opojený ulehnul do její měkké provoněné náruče. Tak vábila čisté duše doslova přeplněné neposkvrněnou fantazií, krásnými iluzemi a plné vznášivého snění. Proto se dozvěděla o nesmírně vzdálené a přenádherné planetě, jíž její humanoidní obyvatelé nazývají Zemí, a na které sní milióny snílků nádherné pestrobarevné sny.

Zprvu nevěřila, že je vůbec možné, aby někde v kosmických hlubinách existoval svět, který je doslova přecpán vznášivými blouznivci, ale takovou informaci si ověřila z více zdrojů. Pokud Země skutečně existuje, najde způsob, aby mohla zhluboka nasát a uchopit snění roztoužených snílků, splní se její největší přání, aby konečně snila miliardy krásných snů, aby přestala s vábením cizích duší, aby se už nemusela bezustání trápit a neustále vymýšlet nové a stále rafinovanější triky, jak k sobě přitáhnout přelétavé snílky a mohla díky nim nerušeně snít. Protože k tomu, aby se stala nezávislým snílkem, potřebovala, aby každý její květ i ten nejmenší, aby každé její stéblo i to nejslabší získalo sny.

Ale přilétalo tak málo mezigalaktických korábů, na jejichž palubách omámila posádku! A ti příchozí neuměli snít způsobem, jak by potřebovala. Přála si získat duši někoho, která sní tak mocně, až má v sobě nejen plytké jezírko, ale obrovité rozbouřené oceány fantazie, kterými jí úplně celou zaplaví.

A pokud se trávě nepodaří alespoň jednoho pozemského snílka získat, nedosáhne naplnění cíle. Začala horečně přemýšlet. Snovala velkolepé plány, ale po delším přemýšlení seznala, jak jsou její úmysly naivní. Nemůže přece jen tak odletět na snovou planetu. V celém bezbřehém kosmickém prostoru snad ani neexistuje tak rychlá prostorná loď, která by naložila každé její stéblo, i to nejmenší, každý květ, i ten nejdrobnější a vůbec, není ani jisté, zda by takovou cestu přežila. Nic splnitelného trávu dlouho nenapadalo. Začala propadat melancholii a smutku.

Až jednoho dne spásná myšlenka zčistajasna přišla. Odejme kus sebe a nechá tu část odnést daleko až k nesmírně vzdálené snílkovské planetě. Nechá se tam odnést, a jakmile přistanou, rozvine se jako tajemný zelený koberec. Přivábí pozemské duše.

Ale jak něco tak nesmírně složitého provést? Pomocí někoho, koho zas naláká z nedalekých galaxií. Volala tisíce a tisíce let, málem svůj plán vzdala, avšak její volání bylo vyslyšeno. Neočekávaně se objevil vhodný kandidát. Skrze jeho hluboké sny mu nadiktovala rozvrh daleké cesty. Popsala mu celý plán do nejtitěrnějších detailů, co všechno musí přesně udělat, jakmile přistane na snílkovské planetě a především jak má přimět pozemšťany, aby ulehli, usnuli a snili. Učila jediného kandidáta i vyslance v jedné osobě tak dlouho, dokud se konečně nepřesvědčila, že bude tím nejlepším poslem. Trvalo mnoho měsíců, než byl připraven podniknout nesmírně dalekou, strastiplnou cestu a s nejistým výsledkem. Jakmile byl připraven, okamžitě jej vyslala k cíli. Jak se velmi těšila, až pozemšťané začnou vychutnávat její něžnou krásu a hedvábné vůně.

Uběhly nesčetné aiony z věčnosti. Její rodná hvězda o mnoho zestárla a rychle se blížila ke konci svých nejzářivějších dnů, když se na temném nebi objevila kosmická loď. Posel přinášel sny pozemských duší. Nedočkavě jej vyzvala, aby rozprostřel zelený koberec na jejím měkkém porostu, ale jaký byl její údiv, když vyslanec přinesl širokou skleněnou nádobu s několika posledními usychajícími trsy trávy.

„Co se stalo?“ tiše šepotala polekaná tráva.

„Stěží jsem těch několik stébel zachránil. Cesta byla, jak sama víš dlouhá, ani netušíš, jaká nebezpečí mě během putování potkala. Často jsem byl na samém okraji propasti smrti…“

„Všechno mi řekneš pomocí snů, až později. Ale nyní, prosím, honem, pospěš si a bez dalšího váhání polož těch pár kousků, které ještě zbyly pod svoje nohy,“ šuměla celá nedočkavá tráva. Poslechl. Opatrně a s citem uchopil suché rozpadající se zbytky, které přežily dlouhou svízelnou cestu, a všechny je obezřetně položil do měkké náruče svěže zelené trávy. Ucítila lehkost umírajících stébel. Ponořila se do pozemských snů.

Ó jak mnoho želela, že se rozhodla učinit takovou věc, sát pozemské sny! Co spatřila, trávě nahánělo čirou hrůzu. Nikdy tak strašlivé sny neměla. Odporné scény, strašlivé noční můry, zvrácené výjevy, odpudivé obrazy zrůdností, o kterých doteď neměla sebemenší tušení. Nedokázala nechutné a nepřípustně ohavné ošklivosti vymazat z okvětních lístků a stébel. Pozemská snění se staly nedílnou součástí jejího vědomí.

A tráva litovala, že kdy zatoužila mít sny jako pozemšťané. Přestala být krásná. Zežloutla, sesychala, dokud se nestala prachem, který večerní vítr rozfoukal do všech čtyř světových stran.

A až dorostou naše schopnosti a my budeme moci vnímat takovou dálku a hloubku, tam někde kdesi v propastné hlubině nekonečného vesmíru, objevíme planetu, která miliardy let neúnavně obíhá kolem vyhaslé rodné hvězdy ve společnosti menších či větších souputnic už bez jediných známek života.

Ukázka z připravované knihy Matkovrah

4.67/5 (2)



    Část 2 >>

O autorovi

robert

Jsem fantasta a snílek. Jsem posedlý psaním.
Staňte se i Vy, součástí mých příběhů.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

2 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Člen
5 let před

Krásně napsané, vede to k zamyšlení

Četba díla zabere cca 8 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (2)

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 8 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (2)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
„Leo, jsi připraven?“ Zeptal se mě Birman. „Ano.“ Odpověděl jsem a znovu se zamáčkl víc...
Ztěžka vydechl. Tohle se mu děje pořád. Vždycky se něco musí podělat, Dave Parnell prostě nemě...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
Ztěžka vydechl. Tohle se mu děje pořád. Vždycky se něco musí podělat, Dave Parnell prostě nemě...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. P...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
Vždycky jsem byl plachý a vcelku uzavřený člověk. Místo abych chodil na zábavy, jako moji ostatn...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
U Hotche doma: Skládal jsem nově koupenou postýlku pro miminko. Já a moje žena Hayley jsme čekali ...
Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splý...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
0