Povedený mejdan

HumorZe života

⏱️ Doba čtení: cca 24 minut

(Podle skutečné události, jen lehce přibarveno)

„Tak nezapomeň, vole, dneska v sedm u mě! Naši jsou v tahu, tak to roztočíme! Bude to mohutný! Hotová smršť! Přijde spousta buchet a chlastu bude až na záchytku!” zvolal zkušený Šulc za svým kamarádem Jirkou a spokojeně zamířil na stanici autobusu následován svým spolužákem Ludvíkem.

„Počkej, dneska poznáš něco lepšího, než jsou ty tvoje logaritmy, vole! Budou velký orgie! Kaligula by zblednul závistí, kdyby to viděl!” vysvětloval světácky Šulc a zapálil si.

„Můžu si vzít s sebou algebru?” zeptal se nesměle jeho spolužák.

„A má dobrý kozy?” optal se chtivě zkušený Šulc, ale když zjistil svůj omyl, oči mu pohasly a zaťukal si prstem na čelo.

„Seš ňákej vadnej, ne?” ulevil si ještě, a dodal, že pozval tolik holek, že možná budou muset ty ošklivější vyhodit, protože pro ně nebude místo.

„A kdo tam vůbec všechno bude?” vyzvídal dál Ludva, pohrávaje si nervózně s kružítkem.

„No, Já, vole, Ty, vole,… a… oni, vole! To je dobrý, co? Teda, se mnou je ale prča!” řekl spokojeně zkušený Šulc a upřímně se rozesmál. Potom si odplivl, prohrábl patku a pokračoval.

„Ba ne, teď bez prdele! Budeš tam ty, já, Jirka Krunclík, Fuckie a Pšenda. A z holek Iveta, Valérie, Andrea, Růža, Denisa, Dáša a Klára. No moře buchet! Na některý z nás vyjdou dvě! Bude to vostrý, těš se!” konstatoval Šulc a dal si šluka. „Takový kůže jsi ještě neviděl! Ty nádherný postavy a ksichty, mňam, mňam, a hlavně … maj kozy! To je hlavní! A to dole taky! Se ti, vole, zatmí před vočima! Kvalitka, uvidíš! Natlačíme do nich deci bílýho a nebudou k udržení, já je znám. Hned budou ze sebe strhávat šaty a nakonec budeme ještě prosit, aby nás už nechaly zapnout poklopec!”

„A skutečně se domníváš,” svraštil pochybovačně tvář Ludva, „že tam mezi námi a těmi děvčaty k něčemu dojde? K nějakému dvoření, či dokonce intimnostem?”

„Vo tom, vole, neštuduj! To je ložený!” uklidnil ho světák.

Ludvovi blýskly smyslně oči a pravý řezák se mu nebezpečně obnažil. Zdálo se, že je v tuto chvíli duchem nepřítomen.

Tak šli podél staré oprýskané zdi s nápisem Sláva komunismu, a když zatočili za roh, Šulc zvolal: „Hele, vole, sámoška! Víš, co musíme?!”

Ludva si zmateně prohrábl tmavé krátké vlasy a tázavě upřel oči na svého zkušenějšího kamaráda.

„No přece musíme koupit ňáký primoše, vole, nebo chceš chytit Aidu?”

Ludvík odpověděl záporně a pak se zeptal, co to je.

„To je taková nemoc, vole, co po ní umřeš! Přenáší se pohlavnim stykem. Tak co, chceš umřít?”

„Nikoliv,” odvětil Ludva a otřel si zpocené ruce do zelených manšestrových kalhot.

„A zapíchat si chceš?” vyzvídal dál Šulc.

„To záleží na tom do čeho,” vysvětlil Ludva. „Jednou jsem párkrát píchnul do vosího hnízda. Čistě teoreticky, abych zjistil stupeň organizovanosti a akceschopnosti lesních vos. Měl jsem stopky a chtěl jsem změřit, za jakou dobu po prvním vpichu vyletí z hnízda.”

„Ty seš normální kokot, vole! A kolik´s naměřil?” vyzvídal Šulc.

„Nevím, musel jsem se vzdálit tak rychle, že jsem je nestačil zapnout.”

„Hm, ty seš vůbec dobře ujetej. Já myslel, jestli si chceš jako zasouložit!”

„Ano!”vyhrkl překotně Ludvík. „Patřím do množiny potenciálních zájemců o styk.”

„Paráda, tak běž koupit ty primoše, vole!” přikázal Šulc.

„A proč já? Jdi ty! Mě bolí noha!” zalhal do té doby poskakující Ludva.

„Ne, musíš se votrkat!” trval na svém zkušený spolužák a zahodil zbytek cigarety.

„Tak dobrá, já jdu,” rezignoval nakonec Ludva. „Jsem přece nějaký chlap, ne?” ujišťoval se matematik zatímco se pomalu šoural ke vchodu do samoobsluhy.

„Toto pro mě vůbec nic není! Než bys vypočítal rovnici o dvou neznámých, tak budu zpět.”

„Zrychli, vole! Tak dlouho čekat nemůžu!” poručil zkušený Šulc a opřel se světácky o lampu.

„Tak já se pokusím,” sliboval Ludvík. “Jsem přece nějaký řízek, no ne?” utvrzoval sám sebe a namířil si to směrem k samoobsluze.

Po deseti krocích se však zastavil a plaše se ohlédl.

Když viděl, jak jeho kamarád vrtí nechápavě hlavou a křižuje se, opět se obrátil směrem ke vchodu a přidal několik nejistých kroků.

Před vchodem se však znovu zastavil a bylo na něm patrno, že prožívá nelehký vnitřní zápas.

„Jé, to mě mrzí! Nezlob se, Šulci, ale teď jsem si vzpomněl, že už musím domů! Potřebuji si před tou akcí ještě zopakovat goniometrické funkce! To snad chápeš ne? Tak večer v sedm hodin. Ahoj!” vykřikl ještě učený Ludva a než se Šulc vzpamatoval, byl fuč.

„Chápal bych, kdyby sis chtěl vyzkoušet funkce něčeho úplně jiného,” zabručel si Šulc pod vousy. „No nic, tak primáše nebudou. Přece je nebudu kupovat sám.”

♦ ♦ ♦