Na chodníku se objevil nový druh predátora. Neštěká, nevrčí, ale sviští. Říkají mu Karbon Novák. Má kolo lehčí než jeho svědomí, oblečení těsnější než morálka a výraz, jako by právě vyhrál Tour de France — na chodníku mezi důchodci a kočárky.
Jeho poznávací znamení?
- Helma? Nepotřebná. Vlasy mu vlají ve větru, protože bezpečnost je pro amatéry.
- Zvonek? Nikdy neslyšel. Předjíždí chodce jako stíhačka, bez varování, bez slitování.
- Komunikace? Nepřijatelná. Když mu někdo naznačí, že o pár metrů dál vede cyklostezka, odpovědí je buď pohled plný opovržení, nebo věta: „Já mám právo jet, kde chci.“
Chodci se snaží přežít. Paní Marie se naučila dělat úhybné manévry jako ninja. Děti se učí skákat stranou dřív, než se naučí chodit. A tatínkové s kočárky se stávají mistry v defenzivní chůzi.
Město reaguje. Na chodníky přibývají cedule: „Chodník není závodní dráha.“ Ale Karbon Novák je nečte. On totiž nečte vůbec. On jede.
A tak se zrodila nová městská disciplína: chůze s adrenalinem. Nikdo neví, kdy se zpoza rohu vyřítí jezdec bez helmy, bez zvonku, bez ohledu. Ale jedno je jisté — chodník už nikdy nebude bezpečným místem.
Mivo 26.8.2025
Hlasité předčítání