Kosmický průvan docenta Klementa

Černý humorHumorRozjímáníSci-fiVěda

⏱️ Doba čtení: cca 7 minut

Atmosféra Neptunu má prý barvu staré, hluboké modřiny. Docent Teodor Klement to však věděl pouze z teoretických tabulek a spektrografických měření. Aerostatická observatoř Oko-7, zavěšená na supravodivých vláknech v rovníkových proudech této ledové obryně, totiž neměla okna. Konstruktéři z Ústavu pro meziplanetární výzkum dospěli k logickému závěru, že okna představují zbytečné strukturální oslabení, a navíc by pohled do nekonečných, zuřících metanových bouří o rychlosti dvou tisíc kilometrů v hodině mohl u personálu vyvolat existenciální tíseň. Klementovi to nevadilo. Existenciální tíseň si dokázal spolehlivě navodit sám, a to pouhým pohledem na svá vlastní data.

Seděl ve svém rotujícím mechanickém křesle, oděn do zmačkané šedé kombinézy, a zíral na zakřivený monitor. V těsné kabině, jejíž stěny pokrývala šedá akustická pěna a svazky obnažených žlutých kabelů, se vznášel pach ozónu, staré kávy a tichého, rezignovaného zoufalství. Na magnetickém stolku po jeho pravici trůnila omlácená termoska, jediný spolehlivý společník v okruhu čtyř miliard kilometrů.

Klement byl astropaleontolog. Většina jeho kolegů na Zemi považovala tuto disciplínu za oxymóron a Klementa za neškodného podivína, jehož je nejlepší uklidit na samý okraj sluneční soustavy, kde jeho žádosti o granty dorazí s takovým zpožděním, že je lze s čistým svědomím ignorovat. Jeho úkolem bylo korelovat geologické události Země s pohybem sluneční soustavy galaktickým prostorem. Konkrétně se zabýval masovými vymíráními.

Historie života na Zemi byla podle učebnic grandiózním dramatem. Ordovik, devon, perm, trias, křída. Pokaždé, když se život konečně pohodlně usadil, vyvinul si nějaké ty okrasné ploutve, peří nebo alespoň slušně fungující plíce, objevila se na scéně kosmická gilotina. Věda nabízela pestrý katalog apokalyps: meteority velikosti menších států, supervulkány zvracející síru po celá tisíciletí, zrádné dráhy komet, výbuchy supernov či zlomyslné hrátky temné hmoty. Každá generace vědců měla svého oblíbeného zabijáka.

Klement však na monitoru před sebou viděl něco jiného. Procházel staré, zaprášené archivy z počátku 21. století. Narazil na práci jistého italského fyzika Daniele Fargiona. Ten tehdy navrhl mechanismus, který vědecká komunita v podstatě přešla zdvořilým mlčením, protože postrádal hollywoodskou dramatičnost. Nešlo o žádný ohnivý déšť ani o epický střet s asteroidem. Fargionův mechanismus byl, z ontologického hlediska, až urážlivě banální.

Docent si odkašlal do ticha kabiny a zadal do terminálu sérii příkazů. Monitor se rozzářil modrým mrakem galaktických souřadnic. Sluneční soustava, ta malá, bezvýznamná tečka, nectila rovinu Mléčné dráhy. Na své cestě kolem galaktického jádra se pohybovala nahoru a dolů jako opilý delfín. Každých zhruba třicet milionů let prorazila galaktický rovník. A právě tam, v té husté, nepřehledné zóně prachu a plynu, číhal Fargionův fenomén.

„Takže žádný hněv bohů,“ zamumlal si Klement pro sebe a sáhl po termosce. „Žádná kosmická spravedlnost. Jen obyčejný, prachsprostý průvan.“

Podle modelů, které právě dokončil a které čerpaly z nejnovějších měření radiace v Oortově oblaku, se galaktický rovník choval jako gigantická, neviditelná membrána tvořená specifickou formou interakce nízkoenergetických neutrin a primordiálních magnetických polí. Když sluneční soustava touto membránou projela, nedošlo k žádné explozi. Místo toho se heliosféra – ochranná bublina, kterou Slunce fouká kolem svých planet – na geologicky krátký okamžik „zadrhla“.

Byl to jev, který Klement ve svých poznámkách pracovně nazval Kosmické smrknutí. Ochranný štít Slunce na pár tisíc let spadl. A Země, nahá a nepřipravená, byla vystavena tvrdému galaktickému záření. Ozónová vrstva se rozpadla s tichým zasyčením. Fytoplankton na hladině oceánů se uvařil. Potravní řetězce se zhroutily s elegancí domina. Vymírání nebylo způsobeno dramatickým kamenem z nebes, ale tím, že galaxie zkrátka neuklízela ve svém středu a my jsme projeli jejím prachovým chomáčem bez patřičné ochrany.

Klement se opřel v křesle, až v něm kovově zapraštělo. Cítil zvláštní, zvrácené uspokojení. Antropocentrismus lidstva vždy vyžadoval, aby naše utrpení mělo velkolepou příčinu. Dinosauři museli zahynout při ohnivém armagedonu. Trilobiti museli být uvařeni globálním vulkanismem. Představa, že 90 procent života na planetě zmizelo jen proto, že vesmír je špatně větraná místnost a Země chytila rýmu z galaktického průvanu, byla zničující ranou pro lidské ego.

Zadal do počítače parametry pro výpočet dalšího průchodu galaktickým rovníkem. Procesor, chlazený vnějším metanem, tiše zabručel. Na obrazovce naskočilo číslo.

Další kolize s Fargionovou membránou: za 14 200 let.

Docent si povzdechl. Bylo to příliš daleko na to, aby to vyvolalo okamžitou paniku, a příliš blízko na to, aby to bylo geologicky irelevantní. Jak na tohle zareaguje Země? Představoval si ty komise, ty mezinárodní panely. Budou chtít postavit planetární štíty. Budou chtít zdanit galaktický prach. Vzniknou nová náboženství uctívající velkou galaktickou prachovku.

Klement otevřel komunikační kanál s domovskou univerzitou. Odeslání zprávy z Neptunu trvalo hodiny, a odpověď – pokud se vůbec někdo obtěžoval číst zprávy z Oka-7 – dorazila obvykle za týden. Začal psát zprávu pro děkana fakulty astrofyziky.

„Vážený pane děkane, s potěšením Vám oznamuji, že jsem vyřešil záhadu masových vymírání. Nejedná se o komety ani o zlovůli stvořitele. Vesmír nás nesnáší ze zcela prozaických důvodů. Jsme jako moucha, která pravidelně naráží do neviditelné síťky v okně. Navrhuji, abychom zrušili oddělení planetární obrany a místo toho investovali do vývoje obřích kosmických svetrů. S pozdravem, Klement.“

Zprávu odeslal. Monitor na okamžik problikl, jak anténa na vnějším plášti stanice přesměrovala energii, aby prorazila neptunskou bouři. Klement se usmál. Věděl, že ho pravděpodobně zbaví funkce, nebo mu alespoň seškrtají příděly kávy. Ale v kontextu toho, že celá sluneční soustava je jen smítko prachu, které se řítí vstříc kosmickému kýchanci, mu to připadalo jako naprosto přijatelná oběť.

Natáhl se po termosce, odšrouboval uzávěr a napil se. Káva byla vlažná a chutnala po kovu. Stanice se mírně zhoupla pod náporem atmosférického proudu. Klement se vrátil k monitoru, otevřel si staré mapy permského vymírání a začal si pískat tichou, veselou melodii. Ve vesmíru totiž nezáleží na tom, jak moc se snažíte. Někdy zkrátka jen sedíte ve špatném rohu galaxie, když se začne utírat prach.