Noc byla tak tmavá, když jsem se probudil. Vstal jsem a díval se oknem do černa. Jen pár světel se třpytilo v dálce za řekou, kde jsem tušil domky malé vesnice. Tam mezi nimi se v kamenných zdech skrývala Bludovka, v níž kdysi bydlela moje Alina.
Sotva jsem na ni pomyslel, musel jsem se tam vydat. Voda teskně šuměla, když jsem dorazil k řece a vešel na můstek. Prkna pode mnou se zvedala, jejich ozvěna mě trýznila, na horizontu jsem cítil stín plochého kopce nad vsí.
Usedlost patřila po generace rodu Wahnů a říkalo se jí Bludovka, protože Wahn je německy blud. Teď už byla dlouho opuštěná. Branka ve zdi nikdy nepovolila, až nyní. Vstoupil jsem. Odkud se bralo v bezměsíčné noci chladné světlo? Odhalovalo dvůr zarostlý náletovým křovím a vysokou trávou. Stříbrný svit se rozléval až k chodníku podél zdi domu. Šel jsem po lesklých plochých kamenech kolem vrat kůlny a chléva, nájezdem na terasu, přede mnou dřevěné schodiště na ochoz v patře stavení. Šlápl jsem na první vratký schod. V trávě na dvoře se mihl stín.
„Alino, jsi tu?“
Proč se ptám, když vím, že tady nemůže být. Schody i veranda vrzaly. Stiskl jsem rezavou kliku dveří. V záhadném matném světle jsem uviděl chodbu s vyšlapanou dlažbou, na jejím konci další dveře. Náhle se samy rozletěly. Úlekem jsem ztuhl, ale už se nic nehnulo. Asi průvan, jak jsem otevřel.
Váhavě jsem pokračoval do kuchyně a dál do pokoje. Otoman, jakási truhla, starý sekretář plný sklenic, hrnků, talířů, misek a karaf, masivní stůl se čtyřmi bytelnými židlemi stál uprostřed. Na něm pár talířků, příbory a sklenice. Zdálo se, že se tu kdosi právě chystal k jídlu, ale na všem ležela vrstva prachu.
Otřel jsem kraj víka truhly a sedl si. Z pokoje útočila skoro hmatatelná tíseň, jako by se zatuchlý vzduch změnil v hustou kaši, která mě utlačovala. Zachytil jsem, jak cosi kmitlo přes škvíru pod dveřmi do sousední místnosti.
„Alino, jsi tu?“
Žádná odezva. Přešel jsem do úzké ložnice. Skříně, postele, a hlavně obraz s vyřezávaným rámem, ztemnělá malba, čísi portrét, nezřetelná hlava. Upřeně jsem na ni zíral. Vtom se zdálo, že obličej vystupuje dopředu, jeho rysy ale zůstaly v mlze. Tvář se pak na chvíli zaostřila a vzápětí obraz ztmavl. Zapamatoval jsem si ánfas mladé ženy, veliké onyxové oči, antracitové vlasy do čela a ke krku, přiléhající těsně k hlavě jako přílba.
Hlasité předčítání