Povídka

Povídka s dobrým koncem

Autor: Zavel

Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než překročil práh vstupních dveří, se minuty neskutečně vlekly. Potácel se jak slepec bez pomoci, narážel do zdí i ostatních diváků a zoufale mžoural směrem k sílícímu paprsku světla, který se jako injekční jehla vnořil do tmy sálu pozvolna otvíranými dveřmi. Nějakou chvíli zřejmě nevěděl o světě, unášen davem ven na osvěžující vzduch letního večera, kde přišel k sobě. Opřený oběma rukama o zábradlí těžce oddechoval a snažil se zklidnit rozjitřenou mysl a vzrušením rozbolavělé tělo. Ostřil kolem sebe, zkoumal tváře diváků opouštějících sál a tu náhle pocítil cosi jako lehkou úlevu. I oni si odnášeli ten samý dojem jako on. Bylo mu to jasné. Titulky ještě běžely, ale v kině byste už nenašli ani nohu. Nikdo tam nechtěl zůstat uvnitř déle, než bylo nutné. Jako by snad z nich útěk a změna prostředí mohly sejmout nesnesitelnou tíhu marnosti, které po zhlédnutí závěru filmu houfně propadli. Řítili se ke dnu a nic víc jim nezbývalo. Jen zoufalá snaha uniknout zklamání, zmaru a beznaději.

Krok, dva, tři, odlepil se od země a už byl na cestě. Hlavně pryč a hlavně jít. Pohyb. Bylo jedno, kam se hnout. Hlavně nezůstat na místě. Byl si jist, že to jediné právě nyní nutně potřebuje. Netušil proč, ale to ho teď a vlastně ani později tolik nezajímalo. Ulice kolem něj se míhaly jako rozmazaná kulisa. Nevnímal ji. Myslí mu vířily tisíce mlhavých myšlenek, ale zatím ještě nebyl schopen je přesně vyjádřit. Slova, vjemy, dojmy, obrazy. To vše se mísilo a vařilo v kotli jeho duše a on se pokoušel, jak jen mohl, aby z té přemíry různorodých přísad uhnětl tu jedinou otázku, která musela být toho večera položena. Ten film. Co na něm bylo? Nijak výjimečný až banální děj, mělké postavy, s hudbou si autor také nedal příliš práce. Vlastně od toho večera krom lehkého pobavení příliš neočekával. Jedním uchem tam, druhým ven. A dalo by se říci, že většiny z toho, co očekával, se mu skutečně dostalo. Tak co tedy vyvolalo ten náhlý příkrov temna, jenž jej drtil a hasil všechny zářivé výhledy do budoucna?

Konec. Ano, ten konec plný zmaru byl tou příčinou. Ale nemyslete si, nešlo jen o nějaký uplakaný závěr, jenž si snad čas od času od návštěvy biografu slibujete. Stejně tak se nedalo říct, že by byly poslední minuty filmu prostě nepovedené či odbyté. Nic takového. Autor si očividně dal právě na této pasáži záležet a celý tak líně se vlekoucí snímek jako by s tvůrčím nadšením směřoval právě k jeho drtivému finále. Netřeba kolem toho zbytečně přešlapovat. Jistě jste filmů o hrozícím konci světa viděli celou řádku. A téměř pokaždé jste od jeho zhlédnutí očekávali, možná ještě mimo čehosi navíc, i šťastnou záchranu matičky Země v závěrečné vteřině celého uměle nafukovaného filmu. Co jiného chtít? Po čem jiném v té chvíli toužit? Ano, jistě, je to banální chlácholení laciným výrobkem, ale tu a tam něco podobného potřebuje mnohý z nás. No jen si to přiznejte. Ani já nejsem výjimkou. A i proto jsem dnes večer dobrovolně přijal roli naivního diváka v tom sešlém kině na okraji ještě sešlejšího města. A teď se prosím pokuste vcítit do mé situace. No jen to zkuste. Jednou za čas je ve vhodné příležitosti vcelku užitečné pokusit se nahlédnout problém cizíma očima, pokud je tedy něco podobného vůbec možné. Dobrá, dokonale jistě ne, ale přesto mě, prosím, následujte. Snad je to i ve vašem vlastním zájmu.

4.67/5 (3)

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

2 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Aleš K.
Host
Aleš K.
2 let před

Úžasné! Skvěle napsané, velmi zvláštní atmosféra… Výborná povídka.

Četba díla zabere cca 33 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (3)

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 33 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (3)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
Maminko, v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zat...
Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Čekám v kavárně u kiwi limonády, naproti mně volná židle. Jako bych na někoho čekala. Taky že ...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Mé jméno je Rebeka, ale všichni mi říkají Beka. V tom baráku jsme s bráchou Nikolasem a mámou ...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Viry  jsou opravdu velmi inteligentní
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
(Podle skutečné události, jen lehce přibarveno)   „Tak nezapomeň, vole, dneska v sedm u mě...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke...
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, prokládanou...
0