Vtom se odkudsi vynořil markomanský náčelník. Nevím, jak jsem poznal, že je ten muž náčelníkem, ale věděl jsem to jistě.
„Co tam děláš!?“ zařval na Malvinu. „Hned pojď sem!“
Než jsem stačil užasnout, že rozumím náčelníkově řeči, dívka okamžitě poslechla, ale mně ještě řekla, abych se nebál, že mě nikdo nevidí. Zděšeně jsem zíral kolem a nechápal, jak jsem se ocitl uprostřed pradávné bitvy. Neměl jsem ale příležitost přijít tomu na kloub, protože se zpoza hořících trosek jednoho domu vyřítil rozzuřený Kelt, hrozivý oštěp v ruce. Napřáhl ji a šílenou silou mrštil oštěpem proti náčelníkovi Markomanů. Ten ale o zlomek vteřiny dřív Keltův útok postřehl a skrčil se za Malvinu. Oštěp jí probodl hruď, až jí jeho hrot vykoukl ze zad.
„Malvino!“
Vyběhl jsem jejím směrem a padl k ní na kolena. Zahlédl jsem přitom, jak dva markomanští bojovníci vzápětí rozsekali Kelta na cucky.
„To nic…,“ zasípala Malvína. „Musela… musela jsem to… pro… prožít ještě… jednou. Teď už… teď už jsem… volná…, jako Malvina… i jako Alina…“
„Malvino! Ale co já?! Co tady budu dělat bez tebe?“
Pochopil jsem však, že je konec. Slunce krvavě žhnulo napůl zabořené za obzor a rudý západ se odrážel v Malvininých mrtvých očích.
Ohlédl se po náčelníkovi, ale ten chladně koukl na dívku, za kterou se zbaběle schoval, aby nepřišel sám o život a obrátil pozornost k válečníkům, kteří se k němu blížili.
„Město je v tvé moci, pane,“ řekl jeden z nich. „Wodan nám dopřál vítězství.“
„Skutečně?“
„Ano, pane. Co s tím městem máme udělat?“
Náčelník se rozhlédl po spoušti, kterou spáchali jeho vojáci a zamračil se.
„Spalte ho!“ rozkázal.
Pak všechno zmizelo a já jsem byl znovu sám v Bludovce. Vrátil jsem se k obrazu do ložnice. Pod ním stál stolek na psaní, kterého jsem si předtím nevšiml, na jeho šikmé desce ležel list papíru a na něm mojí rukou:
„Nikdy tě nepřestanu milovat, má lásko, ač už nejsi se mnou, jen jsem ti to neuměl dát najevo. Já za tebou ale přijdu, znovu se spolu potkáme a také se všemi, které jsme milovali. Ty už s nimi jsi a já za tebou přijdu, má lásko. Síla, laskavost a něha, které jsi mi dala, jsou tady stále se mnou a pomáhají mi žít krutý život bez tebe. Já ale za tebou přijdu a budeme navždy spolu jako dvě duše, tvoje čistá a moje bolavá v tvé najde klid.“
Vrátil jsem pohled k ztemnělé malbě, ale z obrazu žádná tvář už nevystoupila.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Téma prolínání minulých životů a osudové lásky napříč staletími je velmi nosné a romantické. Propojení opuštěné sudetské usedlosti s keltskou historií představuje originální a neotřelý nápad, který čtenáře okamžitě zaujme. Zápletka s traumatem, které je nutné znovu prožít pro konečné osvobození duše, dává příběhu hlubší smysl a pěkně uzavírá dějový oblouk.
Atmosféra – ★★★★☆
První polovina povídky má naprosto fantastickou, až goticky mrazivou atmosféru. Výborně pracuješ se smysly – vrzající schody, zatuchlý vzduch i chladné světlo čtenáře spolehlivě vtáhnou přímo do opuštěného domu. Přechod do historické bitvy je sice trochu náhlý a mírně narušuje dosavadní intimní melancholii, ale závěrečné vyznání lásky vrací textu silný emocionální náboj.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj literární styl je velmi čtivý a disponuješ krásně bohatou slovní zásobou, což dokazují výrazy jako „chabaští“ nebo „šerosvit“. Pozor si však dej na dialogy, které občas působí trochu strojeně; zejména pasáž s výčtem keltských svátků zní spíše jako encyklopedické heslo než přirozená mluva. V textu se objevuje několik drobných chyb v interpunkci, ale plynulosti vyprávění to nijak zásadně neškodí.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a emotivní text, který ukazuje tvůj cit pro budování napětí a melancholické nálady. Ačkoliv by vyprávění prospělo mírné proškrtání faktografických pasáží ve prospěch přirozenějších dialogů, příběh jako celek funguje skvěle. Určitě v psaní pokračuj, máš velký talent propojovat lidské emoce s mystikou a historií.