„Není již dnes, jak kdysi bývalo“. To prý stálo prý na hliněné destičce, která se našla někde na území starověkého Sumeru, takže může být klidně pět tisíc let stará. Jak jinak na to reagovat než se shovívavě usmát. Proč by to mělo však vzbuzovat smích? Coby čiré konstatování vyjadřuje nápis prostou pravdu, že teď není jako kdysi. Je zkrátka jinak, než bylo před padesáti, nebo pěti tisíci lety, a ještě dříve bylo opět jinak. Na tom nic směšného není.
Ta slova ale neříkají, jak je dnes a jak bylo kdysi, zda hůře či lépe. Každému je však jasné, že to znamená povzdech a v úplnosti by měl znít: „Není již dnes tak dobře, jak kdysi bývalo.“ Podle logiky nápisu na destičce by ale bylo nejlíp někdy na úplném začátku a snad tomu tak vážně bylo. Jenže čím všechno začalo? Bůh prý řekl: „Buď světlo!“ A vyslovit „Buď světlo!“ trvá údajně právě takovou chvilinku, jaká uplynula při velkém třesku od narušení stability vakua až po vznik elektromagnetického záření čili po zrození světla.
Tvrdil to aspoň dnes již zesnulý proslulý slovenský fyzik Julius Krempaský na jisté přednášce. To by ovšem znamenalo, že Písmo svaté můžeme chápat doslovně a nejen obrazně. Lze takto ale vykládat všechna jeho slova? Například hned stvoření světa v šesti dnech těžko vnímat jinak než jako alegorii. Co když ale Bible při popisu „technologického“ procesu stvoření nemá na mysli ani tak věrnou časovou stopáž. Třeba tím chce zdůraznit, že od Big Bangu již probíhala veškerá činnost v čase, jenž do té doby neexistoval, a že i sám Bůh musel tvořit postupně. A modelem šesti dnů práce se sedmým odpočinkovým pak Bůh dal lidem týdenní cykly, jimiž se řídíme dodnes.
Podle fyzika není Bible v rozporu s výsledky vědy a dokáže vypovídat o reálném světě stejně jako celé křesťanství. Prý mnohem víc než náboženství východoasijská, jež se pro své myšlenky, které potvrzuje současná věda, dostaly do kurzu. Třeba z taoistických pramenů se lze dovědět, že prostor a čas jsou pojmy relativní a že jsou kontury částic nejasné; to samé tvrdí moderní fyzika. Z náboženských análů Číny pochází i představa, že svět byl původně spojený s nebem, ale pak se od sebe oddělily a vzdalují se čím dál víc. A co říká dnešní věda? Že se vesmír rozpíná.
Nápad – ★★★★★
Autor předkládá neobyčejně košatou a intelektuálně podnětnou úvahu, která skvěle propojuje zdánlivě nesourodá témata od starověkého Sumeru přes kvantovou fyziku až po každodenní morálku. Myšlenkový oblouk je pevný a originální, přičemž obzvlášť oceňuji metaforu ledovce aplikovanou na zrod společenského zla. Text nutí k zamyšlení a nabízí velmi nosnou, hlubokou pointu o naší vlastní zodpovědnosti za stav společnosti.
Atmosféra – ★★★★☆
Text od prvních odstavců úspěšně vtahuje čtenáře do filozofického rozjímání a udržuje si příjemně hloubavou, až akademickou náladu. V prostřední části, kde se vrší jména filozofů a jejich směrů, však text mírně ztrácí na osobní intimitě a působí spíše jako teoretický referát. Jakmile se ale autor vrátí k praktickému příkladu s „lumpy“, úvaha opět získá na naléhavosti a skvěle rezonuje s emocemi čtenáře.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika je na vysoké úrovni a autor vládne bohatou slovní zásobou, která přesně odpovídá zvolenému žánru. Hned v úvodu se sice vloudil drobný překlep (opakované slovo „prý“ ve druhé větě), ale jinak je text gramaticky velmi dobře zvládnutý. Tempo vyprávění je plynulé, nicméně doporučil bych občas zkrátit některá příliš složitá souvětí, aby úvaha dýchala ještě přirozeněji a byla čtenářsky přístupnější.
Celkové hodnocení:
Jedná se o vysoce nadprůměrný a vyzrálý text, který plně respektuje pravidla žánru úvahy a prokazuje autorův široký všeobecný přehled. Kruhová kompozice, kdy se na konci vracíme k biblickému motivu zodpovědnosti, dodává dílu pocit celistvosti a uspokojivého uzavření. Pokud autor v budoucnu mírně odlehčí akademické pasáže ve prospěch vlastního vnitřního hlasu, budou jeho texty naprosto brilantní. Jen tak dál, je to radost číst!