Život je souhrn všech živých organismů v biosféře. Život je definován samoorganizací, životním plánem daným velmi složitým programem v DNA. Každý živočich má jedinečný genetický kód. Pohyb jakékoliv hmoty ve vesmíru je společnou doménou všech živých i neživých soustav. Všechny živé soustavy jsou časově a prostorově ohraničené – z pohledu duálního vnímání trojrozměrné dimenze. Život je božský dar, živelnost a tvořivá spontaneita je jeho doménou, a zároveň je život protikladem smrti, která není konečnou hranicí, je bránou pro pokračování života v jiných dimenzích.
Život je duchovní princip
Život je rozmanitý životní příběh, životní styl a životní úroveň každého jednoho z nás. Živočich je jednobuněčný nebo mnohobuněčný (vesmírný) pozemský tvor či bytost, včetně virů: napadajících buňky živočichů. Živina je potrava a energie udržující život všech živočichů při životě. Živorodost je, mimo jiné, také schopnost klíčení semen rostlin, sloužících živočichům za potravu, udržujících životní vitalitu – životaschopnost. Animalia je říše jedno nebo více buněčných živočichů. Anima je duše. Přírodní živly jsou životadárné vesmírné energie, bez nichž by život nebyl možný.
Člověk je živočich, jako každý jiný. Život je utvářen přírodními živly, (ne)abstraktní látkou zvanou: oheň, země, vzduch a voda. Životní prostředí je domovem pro všechny živé tvory, obklopuje každého živočicha. Člověk není výjimkou, je nejaktivnějším tvůrcem životního prostředí. Životní prostředí obklopuje každého jednoho z nás. Životní prostředí poskytuje životní podmínky všem živočichům. Člověk je jediný živočich, který si to uvědomuje.
Člověk je jediný živočich, který sám sobě životní prostředí vědomě ničí a ocitá se tak ve složité životní situaci. Člověk je jediný živočich, který dokáže vytvořit složité soubory poznatků o životním prostředí, je si vědom všech vnějších podmínek platných pro život. A přitom je člověk PARADOXNĚ jediný živočich, jenž ztratil živoucí pouto s (inspirativně živelnou) přírodou, jediný živočich, jenž neváží si života a vnějšího životního prostředí.
Živočich člověk zapletl se s neživou hmotou, velebí pouze sám sobě životní prostředí – pohodlné pro pohodlný život. Člověk je jediný myslící živočich, jehož (celo)životní hmotná úroveň je nejdůležitějším měřítkem pro „šťastný život“. Člověk je jediný živočich na krásné Modré Planetě, který má ze svého života ubíjející stres a život-beroucí deprese. Člověk je jediný tvor na této krásné Modré Planetě, který se dokáže vědomě usmívat a od srdce se smát. Ale sám sobe směšný není, s ohledem na to nejdůležitější, co pro spokojený život potřebuje.
Země je naším domovem pro život a my jsme jejími správci. Základní koncepce Země je vytvářet život, různé alternativy života, přesto vitalita Země není nekonečná. Země nám dává ze sebe velmi mnoho, vyživuje nás jako matka své děti. Sama Země byla někým stvořena, o tom není pochyb. Kosmické vědomí, VESMÍRNÁ MYSL, nevytváří nic bezúčelně. Můžeme se dívat na živoucí Zemi tak, jako bychom ji sami stvořili? Můžeme se ponořit do tvárné a proměnlivé konstrukce životní reality tak, jako bychom měli možnost pokračovat ve vizích Stvořitele? Nebo si alespoň tuto vizi – ve vlastním ŽIVOT tvořivém vědomí – uvědomit? Můžeme každý jeden sám za sebe a tím společně vytvořit nové zákony příčin a následků, které by se následně zrcadlově spojily se zdrojem, z kterého jsme vzešli?
Autor: Rebeka Sprinncová
Webové stránky: Psychologie chaosu
Facebook: Psychologie chaosu – kvantové vědomí
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka textu, která propojuje biologickou definici života s hlubším duchovním a ekologickým přesahem, je velmi nosná a k žánru úvahy se skvěle hodí. Téma lidského paradoxu – tedy že jsme nejinteligentnější, ale zároveň nejvíce destruktivní bytosti – sice není zcela novátorské, ale autorka ho obohacuje o zajímavý spirituální rozměr. Závěrečné filozofické otázky nutí čtenáře k zamyšlení a dávají celému textu hlubší smysl.
Atmosféra – ★★★☆☆
Zpočátku text působí spíše jako encyklopedický výklad, což trochu brání hlubšímu emocionálnímu vtáhnutí čtenáře. Jakmile se však autorka přesune od strohých definic k samotnému zamyšlení nad rolí člověka a jeho vztahem k Modré planetě, atmosféra získá na naléhavosti a síle. Závěr textu zprostředkovává velmi příjemnou, až meditativní náladu, která ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení.
Provedení – ★★★☆☆
Stylistika textu doplácí na příliš časté opakování slov (zejména spojení ‘život je’, ‘živočich’ a ‘člověk je jediný živočich’), což narušuje plynulost a čtivost úvahy. Doporučila bych více pracovat se synonymy a zkusit věty přirozeněji provázat, aby text nepůsobil jen jako strohý výčet tvrzení. Objevují se zde také drobnější interpunkční neobratnosti, například zvláštní používání dvojteček, ale celkové sdělení je formulováno srozumitelně a s jasným záměrem.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi upřímnou a myšlenkově bohatou úvahu, ze které je cítit autorčino hluboké napojení na přírodu a spiritualitu. Přestože by textu prospěla stylistická úprava a proškrtání opakujících se slov, hlavní poselství je předáno jasně a úderně. Pokud autorka zapracuje na plynulosti a pestrosti jazyka, budou její texty ještě přesvědčivější a čtenářsky atraktivnější. Jen tak dál, potenciál k probouzení čtenářovy mysli tu rozhodně je!