PODNĚTY Z NITRA DUŠE
Pokud se vydáváme na cestu, tak většinou víme, kam jdeme, známe cíl, někdy se touláme bezcílně nebo se necháváme vést intuicí. Někdy se vydáváme cestou necestou, o které víme, že v žádném směru nemá konce. Smysly poznáváme svět a říkáme, co máme a co nemáme rádi. Smysl existence hledáme v citovém životě, ve vášních a uchvácenosti láskou, v kultu těla, v duševní stabilitě, v přátelství, v radosti.
Smysl existence ztrácíme v zármutku, žádostivosti, v rozloučení, vyprahlosti a pocitech prázdnoty. To jsou chvíle, kdy zjišťujeme, že osobnost je složena z několika vrstev, dojde-li k disharmonii, některé tyto vrstvy začnou žít vlastním životem a my se potýkáme s nevyhnutelnými výpadky paměti a se ztrátou vnitřní soudržnosti. S pocity odcizení a s myšlenkou, že nepatříme do světa lidí se vzdáváme všeho, co vidíme a slyšíme, všeho, co jsme dříve milovali.
Obviňujeme Boha z nepřítomnosti a mlčení.
Hledáme lék na špatnost a nemůžeme uvěřit, že namísto útěchy přichází další bolest.
Chvilku nám trvá, než si uvědomíme, že staré odchází, aby mohlo přijít něco nového. Jakmile si to uvědomíme, znovuzrodíme se ve volnosti a Vnitřní Svobodě.
Den, kdy přestaneme upřednostňovat sebe odcizení ve prospěch božské svatosti, kdy přestaneme upřednostňovat vyšší pravdu mimo naše vnitřní světy, kdy si uvědomíme, že povznesené city a láskyplnou pozornost máme prokazovat sami sobě a sobě navzájem, bude dnem posvátným.
Lidská mysl sice může tvrdošíjně vzhlížet k Bohu a hledat království boží v pomyslných výšinách. Může sama sebe obviňovat z vnitřní duševní bídy. Nebo může obviňovat Boha z nepřítomnosti a mlčení a nemůže tomu uvěřit.
Avšak duše neuctívá žádného Boha, neprosí o velké skutky z milosti.
Duše se nemodlí, nevzhlíží k nebesům a nehledá tam útěchu, nečeká na udělení milosrdenství. Přesto s radostí rozjímá, svědomitě hloubá a přemítá o tom, že tma je pouze přechodným jevem.
Duše ví, že je součástí všeho stvořeného a že není nikomu podřízená, nežije pro Boha a neslouží Bohu, není přesvědčená o tom, že než člověk dojde do cíle nutně musí hodně vytrpět a být zatracen, aby jeho nečistá podstata byla pod příkazem odříkání nahrazena podstatou božskou.
Duše nepromlouvá k Bohu, promlouvá k lidskému srdci.
Přesto duše cítí zármutek, pokud vidí, jak slepá víra zatemňuje rozum, a přejí si, aby lidé znovu nalezli souzvuk s vlastní Vnitřní Silou a spatřili ryzí Světlo ve svých nitrech, neboť jiného Světla není. Pravé Světlo se nepovyšuje nad temnotu a nevyžaduje oběti.
Duše vědí, že nic není definitivní a nic není neodvolatelné. Duše vědí, že až lidé přestanou vzhlížet k nebesům osvobozeni od závislosti, získají duševní stabilitu, jasnější identitu, spoustu síly a spoustu Času na Život.
Duše nám už celé věky říkají to samé: „Není nikdo, kdo by vás žádal zapomenout na sebe a zcela se odevzdat Bohu. Pozorujte Lásku a s odvahou objevujte vše božské, vše neobyčejné, co sídlí a dřímá ve vás, jen ve vlastním nitru můžete najít opravdové dary milosti“.
Autor: Rebeka Sprinncová, Webové stránky: Psychologie chaosu
Hlasité předčítání
