Vítr fouká. Opírá se do mého těla. Procházím městem, rychle, jako bych nebyl ve vlastním těle, které jen jaksi tupě následuje trasu, po které chodím každý den. Cítím déšť. Cítím ho na své kůži, kapka po kapce mi stéká po tváři. Slyším ten šum, uklidňující a přesto čímsi dráždící. Cítím všechny ty vzpomínky, všechny ty chvíle. S každou kapkou cítím další bolest. Míjím stromy ohýbající se v náporu větru. Míjím muže, který právě venčí svého psa. Spěchá domů, aby utekl před deštěm. Míjím ženu s dítětem, které právě skočilo do kaluže vody. Maminka se zlobí a zároveň ji ta dětská radost a nevinnost zahřeje u srdce. Míjím všechen ten život, ten rytmus, a připadám si, jako bych tu nebyl. Připadám si, jako bych tím vším jen procházel. Na chodníku leží spadané listy. Ty které vítr odnesl z korun stromů. Jsou mokré a ploché. Bezrozměrné. Jsou jen jakousi připomínkou toho, čím dříve bývaly. Než byly udušeny, ušlapány tím vším životem. Tou tíhou. A přesto tu jsou, na cestě po které kráčím. A ani vítr je neodnese, nemusí. Jsou totiž mrtvé. A jednoho dne, až znovu půjdu po té stejné trase, ty listy už tu nebudou. Zmizí. A já si toho ani nevšimnu.
Listy⏱️ Doba čtení: cca 2 minuty
Nápad – ★★★★☆
Téma existenciálního odcizení a pomíjivosti, zrcadlící se v podzimním nečasu a spadaném listí, je sice v literatuře poměrně časté, ale zde je uchopeno velmi citlivě. Nosná myšlenka kontrastu pulzujícího života kolem a vnitřní prázdnoty vypravěče dává tomuto krátkému pojednání hlubší smysl. Je to skvělý základ pro filozofickou úvahu, který nutí čtenáře k zamyšlení nad vlastní přítomností v daném okamžiku.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou textu. Melancholická nálada deštivého dne a pocit vnitřní otupělosti na čtenáře dýchnou hned z prvních vět. Velmi dobře funguje zapojení smyslů – cítíme kapky deště, slyšíme šumění a vnímáme tíhu mokrého listí, což nás dokonale vtáhne do vypravěčova nitra.
Provedení – ★★★★☆
Krátké, úsečné věty výborně evokují rytmus chůze a kapky deště, čímž text získává plynulé a čtivé tempo. Stylistika je na dobré úrovni, ačkoliv by se dalo ještě více pohrát s bohatší slovní zásobou, aby popisy nepůsobily místy až příliš všedně. Objevuje se drobný nedostatek v interpunkci (chybějící čárka u ‘Ty které vítr…’), ale ten nijak nenarušuje celkový literární zážitek a plynutí myšlenek.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi povedené, lyricky laděné pojednání, které přesně splňuje parametry svého žánru. Autor dokázal na malé ploše zachytit hluboký pocit odcizení a pomíjivosti, aniž by sklouzl k přehnanému patosu. S trochou cviku v rozšiřování slovní zásoby mají tyto texty obrovský potenciál rezonovat se čtenářovou duší. Jen tak dál, je to krásná a procítěná práce!