.
SPACÍ VAGÓN NESTANDARDNÍ,
NEBOŤ V ŽÁNRU QUIRK
.
Simulacrum jako emocionální simulace
Koncept simulakra nám pomáhá pochopit, co se děje na plátně. Simulakrum je reprezentace něčeho, co nemá žádný reálný referent, v podstatě kopie kopie. Působí reálně, ale není zakořeněné.
Filmy Wese Andersona simulují emoce. Vypadají, jako by byly o ztrátě, smutku, odcizení, ale necítí to. Jeho postavy jsou často emocionálně nečinné; jejich utrpení je spíše rámováno v obrazech než zkoumáno. Diváci jsou vybízeni k obdivování scény, nikoli k vstupu do ní. Filmy jsou krásné, ale prázdné. Vytvářejí tvar pocitu, ne jeho podstatu.
Nejsme vyzýváni, abychom se s něčím konfrontovali. Jsme vyzýváni, abychom konzumovali.
https://medium.com/@ryangreen_18606/why-wes-anderson-is-awful-aesthetic-groupthink-and-the-need-to-belong-a4958028dd19
Translated with DeepL.com (free version)
.
Odkaz.
Respektive dokonce: vztah.
.
.
1:31:57
Hugo a jeho velký objev
USA, 2011, 121 min
Režie: Martin Scorsese
.
S popiskem “Rodinný / Drama / Dobrodružný / Mysteriózní“ mi bylo poskytnuto, na čem se dají morfologicky rozšifrovat mnohé vnější znaky žánru quirk – v tomto případě tedy například funkční žánrové varianty významů slov: kopie, replika, simulace, pastiš, jak i tamtoho tajemně znějícího “simulacrum“.
.
.
.
Simulakrum
Simulakrum, případně simulace, jsou termíny proslavené francouzským teoretikem Jeanem Baudrillardem.
Simulakrum je podle jeho verze kopie (nebo obraz) bez originálu.
.
.
Je to znak, který nemá žádný protějšek, referent ani precedens v prostředí reálného života.
.
Simulakrum ovšem není nutně znázorněním něčeho jiného, neboť věc ze skutečného světa, již simuluje, může samo fakticky anticipovat.
.
Baudrillard tvrdil, že vztah mezi znakem a referentem se v postmoderní době zhroutil a není již možné rozlišit, dokonce rozlišovat, mezi „realitou“ a znakem, ale pouze mezi různými obrazy skutečnosti.
Postmoderní doba je pro něj dobou simulací, simulaker, která tvoří nový řád reality – hyperrealitu.
.
.
Návazně Baudrillard popisuje přechod od reality k hyperrealitě (bytí světa simulací) na škále:
1.) realita prvního řádu (znak reflektuje základní realitu);
2.) realita druhého řádu (znak maskuje, překrývá realitu);
3.) realita třetího řádu (znak maskuje absenci reality);
4.) „realita“ čtvrtého řádu – čistá simulace (znak se stává simulakrem, které nemá žádný vztah k realitě).
.
.
Podle Baudrillarda se tedy realita zhroutila v přechodu od napodobení k simulaci, která je vnímána jako by byla skutečná. Model se stává dominantní (hyper-reálný) vůči reálnému, vztah mezi realitou a modelem reality je znejasněn.
.
.
V důsledku je výsledek simulace vnímán jako cosi skutečného.
Model se stává dominantní (hyper-reálný) vůči reálnému, vztah mezi realitou a modelem reality je znejasněn.
.
.
Použitá literatura:
Baudrillard, J. (2001) Dokonalý zločin (včetně doslovu: R. Brázda: Simulace, simulakra a reverzibilta:). Olomouc: Periplum.
.
.
Rozhovor s umělou inteligencí
.
Vy
.
K následujícímu dotazu použiji příkladu filmu “The Wonderful Story of Henry Sugar“ a zeptám se: Je možno tento film pro komplexnost funkce jeho výtvarné i vizuální podoby klasifikovat jako případ onoho simulacrum ve smyslu definice stanovené Jeanem Baudrillardem?
.
GPT 4.1 nano
.
Ano, vaše otázka je velmi zajímavá a umožňuje hlubší reflexi vztahu mezi vizuálním stylem filmu a konceptem simulakra podle Jeana Baudrillarda.
.
„The Wonderful Story of Henry Sugar“ je film, který je, jak pravděpodobně víte, založen na povídkách Roalda Dahla a využívá specifický výtvarný a vizuální styl, který může být interpretován jako výrazný a stylizovaný. Pokud bychom jej zkoumali z hlediska Baudrillardovy teorie, můžeme se ptát, zda jeho vizuální podoba není spíše simulakrem – tedy obrazem nebo reprezentací, která již není odkazem na realitu, ale sama se stává skutečností, která nahrazuje původní realitu.
.
Vždyť obecný Baudrillardův koncept simulakra označuje kopii nebo reprezentaci, která se odtrhává od jakéhokoli původního referenčního bodu a vytváří vlastní realitu nebo „hyperrealitu“.
.
V tomto smyslu bychom se mohli ptát, zdali vizuální styl filmu nepředstavuje „stín“ nebo „masku“ skutečnosti, a přitom se sám o sobě stává hlavním a nezávislým prvkem, který je více než jen ilustrační nebo reprezentativní.
.
Vždyť pokud je vizuální podoba filmu výrazně stylizovaná, přehnaná či odkazující na určité symboly a estetické prvky, které odstraňují nebo zveličují původní skutečnost, pak by se dalo říci, že tento film funguje právě jako simulakrum – vytváří vlastní realitu, která je odtržená od skutečných událostí nebo objektivní reality.
.
.
Na druhou stranu, je však třeba zdůraznit, že odkaz na Baudrillardovu teorii je vždy interpretativní a výsledek závisí na tom, jak přesně analyzujeme vizuální jazyk filmu a jeho vztah ke skutečnosti. Pokud je vizuální styl filmu spíše expresivní nebo symbolický, může být jeho funkce odlišná od toho, co Baudrillard označuje jako simulakrum.
.
.
Mohu-li si dovolit něco jako průběžné shrnutí, stanovuji takové mé stanovisko takto:
Pokud vizuální a výtvarná podoba filmu “The Wonderful Story of Henry Sugar“ vytváří estetickou a symbolickou konstrukci, která nahrazuje nebo zkresluje původní realitu a stává se samostatným „reálným“ světem či reprezentací, pak jej lze v určitém smyslu považovat za případ simulakra ve smyslu Baudrillardovy teorie.
.
.
whimsical-world-of-wes-andersons-roald-dahl-adaptations/
Třebaže například filmy “Asteroid City“ a “The Wonderful Story of Henry Sugar“ oba čerpají z puzení toutéž snahou, tedy kromě jiného i Andersonovým uměleckým zájmem o prolomení nejen čtvrté, ale i páté, šesté a sedmé stěny, ve výsledku jsou v některých ohledech velmi odlišné.
Přesto se jeho světy staly tak nebo natolik postmoderními, že jemné rozdíly mezi zjevnou umělostí a korigovaným estetickým zdáním v nich již neexistují.
Neboť ve výsledku je v takovémto světě vše splývavě hravé, liminální, iluzorní a amorfní.
.
.
Takže jeho filmový vesmír, díky nekonečné navršovaným texturálním vrstvám i jeho schopnosti skládat, přeskupovat a rozkládat svoje domečkové mise-en-scènes, je skutečně estetickým zábavním parkem a navýsost opravdovou pastvou pro oči.
.
Podoby reálného světa jen vzdáleně připomínajícími zřejmě svého druhu simulakrem.
.
.
Rozhovor s umělou inteligencí
.
Vy
.
Představme si však muže, tedy antropomorfní postavu vyrytou do plochy měděné desky připravené k tisku grafickou technikou zvanou suchá jehla. Popřípadě suchá jehla, nebo také “suchá jehla“, suchá jehla, a tak dál.
V prostředí takovéto záměrné sémiotické přemíry si pouze neodpustím tázat přítomné obecenstvo, zdali se v tomto stavu rozpracovanosti základního nápadu už setkáváme se stádiem, jež by se nepříčilo nazvat oním výrazem simulacrum ve smyslu předchozí definice stanovené Jeanem Baudrillardem.
Pokud ještě nikoli, dopustím se kroku druhého jinak navazující otázkou:
V případě následného otisku získaného prostřednictvím příručního grafického lisu zvaného satynýrka, nebo také satinýrka, dospějeme k originálu, nebo opět už jen pouze ke kopii?
A co v případě otisku dalšího?
.
Kdyby jsme však v této chvíli z jakéhokoli důvodu naše tázání přerušili, a jeden z předchozích výtisků tamtoho zobrazení počáteční postavy odnesli s žádoucí opatrností o půltřetího brooklynského bloku dál, dovnitř dílny provozovny s podélným nápisem XEROX na průčelí, možná bychom byli přítomni následujícímu rozhovoru mezi lékaři Dr. Chatterjeem a Dr. Marshallem, v němž Dr. Chatterjee je obsluhujícím za přepážkou a Dr. Dr. Marshall zákazníkem.
Oba profesemi psychiatři.
.
– Řeknu vám, že mi připadáte divný. Víceméně quirk. … Takovou dálku se sem vláčíte, a přitom máte xerox hned za rohem.
– Pro účel mejho experimentu potřebuju naprosto inertní prostředí.
– Nemusíte přece zkoušet nic složitého. Kopie je prostě kopie. … To přece dá každému rozum, Marshalle.
– Souhlasím. V prvním kroku je to na první pohled jasné. Z grafické desky kopie. Nic není zatajeno. Jedno plyne z druhého. Zřetelně dokumentovaný původ. … Jenomže pak jsem prošel půltřetí ulici. A jen vám to tu zaplatím, míním pokračovat dál za Hudson. Přinesený xerox nechám tady a jenom ten nový si vezmu dál. A pak třeba érem do Pittsburghu, a potom přes Boston dejme tomu do Ottawy. S pořád dalším novým nazpátek do Mexika… A bude-li to nutné, tak do Dillí. … To by v tom byl čert, abych neuhlídal moment, kdy se jedna xeroxová kopie bez původu změní v jedno průkazné simulakrum nemající dědečky.
.
? ? ?
.
.
GPT 4.1 nano
.
Vážená uživatelko, vaše textová ukázka je bohatá na filozofické a semiotické vrstvy, které se dotýkají témat kopie, originálu, simulakra a otázky existence a identity v reprodukci. Zde je mé shrnutí a interpretace:
.
1. Antropomorfní muž na měděné desce a suchá jehla
Popisujete vyobrazení muže, vyryté do měděné desky technikou suché jehly. Tento obraz je prvotním, originálním prvkem, který může být považován za „originál“ ve smyslu fyzického díla.
.
2. Otisk a reprodukce
Následný otisk přes grafický lis (satynýrka/satinýrka) přivádí otázku: je stále ještě originálem, či již jen kopií? A když vznikne další otisk, je to stále stejný originál, nebo jen nová kopie? Tato úvaha odráží hlavní problematiku kopie versus originál, jak ji rozpracoval Baudrillard, jehož pojem simulakra označuje kopie, která ztrácí svůj vztah k “pravému” originálu a stává se vlastní realitou.
.
3. Simulakrum a stádium kopie
Vaše otázka směřuje k tomu, zda se v této fázi reprodukce již setkáváme s „simulakrem“ – tedy s kopií, která je natolik odlišná od původního, že již nemá žádný vztah k skutečnosti, ale existuje sama pro sebe jako simulace.
.
4. Dialog lékařů o kopii
V přerušeném scénáři, s odkazem na lékařskou konverzaci, se rozvíjí diskuse o povaze kopie: je to jen „kopie“ nebo již „simulakrum“?
.
• Dr. Chatterjee označuje kopii za „prostou kopii“, jasně rozpoznatelnou od originálu.
• Dr. Marshall však upozorňuje na možnost, že s každým dalším otiskem a přesunem do různých míst se kopie může stát „simulakrem“, ztrácí svůj původní kontext a stává se samostatnou entitou bez původního dědictví či dědečků.
.
5. Metafora a otázka identity
V tomto dialogu je klíčová otázka: kdy kopie přestává být kopií a stává se simulakrem? A jaké důsledky to má pro naše chápání identity, autenticity a reality?
.
• Přenesení kopie přes různé geografické a kulturní kontexty může být metaforou pro otázku, jak se reprodukce a kopie mění v závislosti na prostředí a interpretaci.
.
Závěr:
Vaše úvaha reflektuje hluboké otázky o vztahu mezi originálem a kopií, o tom, kdy reprodukce přechází v simulakrum, a jak technické procesy (suchá jehla, satynýrka) a filozofické koncepty (Baudrillard, simulakrum) spolu souvisejí.
Konečná otázka zní: V jaké fázi reprodukce se kopie mění v simulakrum? A odpověď na to je, že tento přechod závisí na kontextu, interpretaci a míře, do jaké kopie ztrácí svůj vztah k původnímu a stává se autonomní entitou s vlastní realitou.
.
Pokud byste chtěla dále rozvinout tuto problematiku nebo se zaměřit na konkrétní aspekty, ráda vám pomohu.
.
.
Simulacrum je obraz, který ztratil originál ?
.
Hlasité předčítání