Pravda o „psychopatech“ a jak s nimi jednat…
První česká monografie o poruchách osobnosti se zabývá skupinou psychických poruch dříve označovanou jako psychopatie. Tyto poruchy jsou velmi závažné, ale dosud o nich bylo málo poznatků zejména z hlediska možností terapie. Autoři uvádějí přehled ustavených skupin poruch osobnosti (paranoidní, schizoidní, disociální, emočně nestabilní, histriónská, anxiózní, závislá, narcistická) i některé skupiny, které jsou výzkumem teprve navrhovány. Protože problematika poruch osobnosti (psychopatií) má závažné sociální souvislosti, práce osloví nejen psychiatry, psychoterapeuty a klinické psychology, ale i sociální pracovníky, kriminology, etopedy a výchovné poradce a také studenty příslušných oborů.
Když se odborník v klinické praxi setká s pacientem, který má stanovenou diagnózu poruchy osobnosti, obvykle předpokládá, že léčba tohoto pacienta bude dlouhá, namáhavá a nejspíše neúspěšná. Ze zkušenosti víme, že lidé trpící poruchou osobnosti vehementně vyžadují odstranění svých nejrůznějších obtíží a zároveň snadno a rychle odmítají doporučení terapeuta. Nedostatečná spolupráce u těchto pacientů vede často k tomu, že je terapie ukončena předčasně nebo pokračuje jen formálně (aby si nestěžovali). Mnoho kliniků u nás nezaujímá k lidem s poruchami osobnosti příliš přátelské postoje.
Co je porucha osobnosti?
Osobnost představuje individuální soubor duševních a tělesných vlastností člověka, které se utvářejí v průběhu vývoje a projevují se v sociálních vztazích. Vrozené a získané vlastnosti tvoří strukturu osobnosti, která je pro každého člověka charakteristická. V průběhu individuálního vývoje se stále více doplňují vrozené dispozice (temperament) a obohacují se vlastnostmi získanými (charakter). Poruchy osobnosti jsou variantou charakterových a temperamentových rysů, které se významně odchylují od rysů patrných u většiny lidí. K těmto rysům patří hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování, projevující se jako stereotypní reakce na široký rozsah osobních a sociálních situací. Specifické projevy poruchy osobnosti tedy nejsou omezeny jen na určitý ,,spouštěcí podnět´´, ale projevují se v širším okruhu osobních a sociálních situací.
Jak s takovými lidmi jednat?
To, co si zde nyní přečtete, jistě zacloumá žaludky mnohých z Vás, což samozřejmě chápu. Tedy, vlastně ne (jsem psychopat), i tak budu ovšem Váš případný postoj k dané situaci / problematice plně akceptovat. Žijeme v demokratickém státě!
- Co dělat, když nachytám psychopata při podvodu?
- Odpověď: Samozřejmě záleží na té dané konkrétní situaci. Když půjde o obyčejný tahák ve škole, nechala bych to být. Navíc mu můžete náramně ukřivdit, v současné době / při současném režimu a podmínkách opisují i děti, které jsou našimi odborníky považovány za zcela vyrovnané a zdravé.
- Co dělat, když psychopat podvádí dlouhodobě, získává za to cenné body, já se na to musím dívat a ještě “utírám hubu”?
- Nejprve bych ráda poukázala na skutečnost, že tito lidé jsou povětšinou v mnoha ohledech opravdu velmi pracovití, obzvláště anankasté. I když často k dosažení úspěchu využívají nekalých praktik, jejich úspěch téměř nikdy není “tak docela” zadarmo. Naopak, bývá v některých případech doslova a do písmene vypocen krví. Pokud ovšem něco takového u té dotyčné osoby skutečně zaznamenáte (není – li ohrožena Vaše vlastní svoboda), doporučovala bych se zachovat úplně stejně, jako v případě prvním. Dělejte ,,blbé”, hluché, slepé… A když je za jejich ,,úspěch” pochválíte, uvidíte sami… Povstanou jako Fénix z popela! Začnou být milejší, sebevědomější i altruističtější! 😉 🙂 Zkrátka se jim vrátí veškerá životní síla, energie, na šťastnějšího a ochotnějšího člověka dlouhou dobu nenarazíte! 😉 🙂 🙂 To Vám garantuji! 😉 🙂 🙂
- Proč takové věci dělají?
- JEDNODUCHÉ – NEVĚŘÍ SAMI V SEBE, NEVĚŘÍ V TO, ŽE MOHOU NĚCO DOKÁZAT VLASTNÍMI SILAMI, SCHOPNOSTMI!
1. A co morální kodex?
Hlasité předčítání
