Síla slov
aneb
Osidla utrpení – MOUDRA, KTERÁ PŘINÁŠÍ SÁM ŽIVOT
Odpadlík
Utrpení má mnoho podob… Avšak přeci jedna shoda zde přebývá, dosud a navěky vyskytuje… Vždy nás stáhne ke dnu… Rochníme celé tělo ve vlastní šťávě, někdy může se stát, že duši ve víru zhýralosti své nenávratně utopíme… Je to propast, ze které není úniku… Díky séru pravdy si plně uvědomujeme vlastní nedokonalost , naše viny. Je to jako žíravina, která rozleptá nitro, zbyde jen ten hnus – naše duševní zdechlina. Celý svět od ucha k uchu poté směje nám, nikdo ruku nepodá, zůstaneme jen my – právě tato zdechlina, zdechlina, zdechlina… Každý, kdo má příležitost a není sám, kopne do nás, jeho srdce zaplesá. Vztahy jsou křehké jako to vajíčko, dlouho trvá přec, než někdo nám dá polibek na líčko… Když tak učiní, odvrhne tvář svou od nás za chvíli… Nebesa nám vzdálená, ten jest poslední na potravním řetězci také brzy umírá… Svět je jako bojiště… Nebo mám raději říci – smetiště? Nezbývá jiného, než doufat v BOHA, to ví hlavně každá černá vdova… Křesťanů je málo, tož velká škoda… Jediné, co zoufalce drží při životě, jeho víra… Však těžké to, když jeho duše skomírá… Všude samé nástrahy, všechno se vrací jako bumerang… A jaký to má HAPPY END? Všichni přece chcípnem jen… Všechno (skoro) jest jeden začarovaný kruh… Stačí málo, hned na sobě máte ne jeden černý pruh… Všude samé předpisy, etika, život trapně utíká… Když člověk něco opravdu chce a nemá na to ani náhodou? Celý zástup stojí mu na nohou… Blokují ze všech stran… Stáhnou ho jak hastrman… Co je nejvyšší lidskou výsadou? Podvody, machinace, ty se učí nejlépe… Také manipulace, vampyrismus duševní… Pokud o tyto věci jde, nikomu se nelení, tím pádem i zelení… Vše zalepí nás ze všech stran, nikdo třetí šanci nedá nám… Nikdo pochopení nemá pro lidi odlišné, figurují u farizeů pouze předměty doličné.
Otázka smyslu života bez cenzury
Proč život tak krutý je? Abychom zabavili lid, který utrpení momentálně nesžírá… Vyžívají se v cizím neštěstí, lákají je jen samé neřesti. I když v BOHA já sama věřím, někdy mám pochybnosti o jeho úmyslech, které nedají mi klid. Také to, jaký je vlastně smysl života. Každý někoho potravou, žijeme díky životu jiného živočicha, můžeme se stát i otravou… Všichni parazitujeme na životech jiných… Proč to BŮH vlastně nezařídil jinak? Proč chce, abychom se navzájem požírali? Co když po smrti zjistím, že jsem žila v idealistické pomýlenosti? Budu vnímat pouze tmu a červy hodující na mých ostatcích? Umíráme snad proto, abychom je stvořili a zároveň nasytili?
Vidím tu však ještě jednu možnost… Umíráme, protože se vyvíjíme, transformujeme… Bylo by zvláštní ustrnout v určitém věku… Nemohli bychom se vzdělávat, růst… Jenže, když si představím, že každý chce být po smrti s milovanou osobou a to jak dlouhé jsou rodokmeny rodin, přijde mi to takřka nemožné… Já ale neustále doufám, že po smrti bude vše jiné a nabydem tak nadpřirozených schopností, které snad nikdo nebude zneužívat…
Nabušené gorily
Někteří lidé zneužívají své fyzické síly a budí tak v ostatních respekt… Člověk, který jim nesedne si v jejich přítomnosti připadá jako úplný outsider… Avšak není tomu tak… Ve skutečnosti to jsou bezskrupulózní a vysypané makovice, jejichž jedinou zbraní je arogance, které si téměř nikdo neodváží konkurovat…
Hlasité předčítání