SPACÍ VAGÓN NESTANDARDNÍ,
NEBOŤ V ŽÁNRU QUIRK
.
Paradox (z řeckého paradoxos – nepodobný, náhlý, neočekávaný) je tvrzení, které spojuje pojmy nebo výroky v běžném slova smyslu si odporující v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek.
.
.
Nesmyslnost kteréhokoli paradoxu je pouze zdánlivá.
.
Poněvadž stejně tak NE nesmyslný je výsledek čehokoli vzniklého podle pravidel žánru quirk.
.
.
Podobný paradoxu je oxymoron, v němž však nejde o ucelenou myšlenku, ale jen o slovní spojení nebo slova, která se navzájem významově popírají.
.
.
PARADOX ŽÁNRU QUIRK
.
„Paradox žánru quirk“ označuje literární a mediální jev, kdy (doplňující) záměrné zařazení bizarních, excentrických nebo velmi specifických prvků (výstředností) s cílem vytvořit novost a kouzlo ve skutečnosti podkopává věrohodnost, hloubku nebo strukturální integritu původního příběhu.
Proto, zatímco je výstřednost zamýšlena jako prostředek k vytvoření jedinečnosti příběhu, její nadměrné používání může vést ke karikaturním postavám a zmateně nesouvislým zápletkám.
Na druhé straně však důsledkem takovéto “nesouvislosti zápletek“, dokonce záměrné zpřetrhávanosti jich i samotného příběhu nebo děje, může být nečekaný a více nežli jen ozvláštňující výsledek.
.
Pokud nastane, v takovémto případě klíčové aspekty takovéhoto quirkového paradoxu zahrnují:
Ztrátu novosti:
Kvůli níž, nebo v ní, to, co začíná jako “šokující podivnost“, často rychle ztrácí svůj lesk prvotní nevšednosti, což způsobuje, že bizarní prvky se stávají nudnými, místo aby byly poutavé.
Snaha po kreativnosti vede v takovémto přeháněném případě tak akorát k topornosti.
Ústup od realismu:
Nadměrná výstřednost často vytváří “složitou biosféru rádoby patentované podivnosti“, kde chování postav a budování světa mají jen slabou, a víceméně jen chtěně umělou, podobnost s realitou. Kterážto nepřirozenost obvykle vede ke ztrátě emocionálního propojení se čtenáři nebo diváky.
Karikatura namísto charakteru:
Ve snaze vytvořit jedinečné postavy prostřednictvím výstředností je autoři často proměňují v karikatury a nahrazují autentickou psychologickou hloubku pouhými zběžnými patologickými nebo excentrickými symptomy.
.
Definice žánru “quirk“:
Nazřeno s více nežli úzkostnou komparatistickou opatrností, “quirk“ je pojímán, anebo haněn, jako směsice nebo sřetězení krátkých, mnohdy dokonce vzájemně nelineárně vyprávěných causerií. Navenek sice často majících experimentální vzhled.
Které ovšem respektují jen natolik málo pravidel, že v důsledku mohou p a r a d o x n ě vést k příběhům, které nedokáží udržet souvislou narativní posloupnost či linii.
Shrnutí:
Paradox takovýchto pokusů spočívá v zarputilosti úsilím a snahou prostřednictvím porušení konvencí vytvořit zapamatovatelný jedinečný svět – což nakonec vede k tomu, že příběh působí stereotypně, povrchně nebo neuvěřitelně.
.
A podobně.
.
.
V literární a mediální analýze se “paradox žánru quirk“ obecně vztahuje k tomu, jak jedinečné, osobitě nebo výstřední “quirky“ rysy mohou současně obohatit žánr díla a zároveň potenciálně narušit jeho narativní soudržnost.
V závislosti na kontextu se tento paradox projevuje třemi hlavními způsoby:
.
1. Paradox věrohodnosti versus podivnosti
V současné teorii se termín “quirk“ v jednom užití používá k označení nebo popisu excentrických příběhů s psychologicky rozrušenými postavami, s nimiž se setkáváme v prostředích ve fyzické věrohodnosti až zkreslených scenériích.
• Paradox takového řešení:
Ačkoli podivné nebo “podivínské“ prvky jsou zpočátku novátorské a poutavé, jejich nadměrné používání může vést ke karikatuře. Čím více autor mechanicky vytváří “podivný“ svět, tím více může příběh ztrácet svou soudržnost a věrohodnost a stávat se “únikem od realismu“, nebo dokonce až “reality“.
.
2. Paradox evoluce žánru (tzv. „Quirk Singularity“)
Má zcela umělý důvod či původ.
Kdy díky raritní jedinečnosti vlastností a schopností obsažených už v kontextu předloh celosvětově populárního seriálu animovaných komiksů My Hero Academia (Boku no Hero Academia) je “quirk“ označovaný jako Anime a Manga oficiálním termínem pro navenek projevované dílčí superschopnosti jeho protagonistů.
Svého druhu sebezdokonalováním se sebezdokonalujících existencí.
• Paradox v rámci těchto superhrdinských fikcí:
Jak se nadpřirozené schopnosti (quirks) jedinců druhu vyvíjejí a mísí v průběhu postupných generací, stávají se exponenciálně silnějšími nebo specializovanějšími. Lidské tělo se však nevyvíjí stejně dostatečně rychle, aby s nimi udrželo krok.
Proto nakonec tyto schopnosti přebují. A stanou se příliš složitými, aby je bylo možné lidsky ovládat. Což povede k bodu zvratu, kdy, nebo v němž, právě ty síly, které definují žánr “hrdinů“ anime a manga, mohou vést k vyhynutí veškerých exemplářů oné jedinečné rasy.
Tedy té, která s neurotičností uvědomované si neodvratitelnosti doposud superschopnosti používá, s nimi nakládá a zachází.
.
3. Paradox fikce
Paradox fikce, který se obecně vztahuje i na žánr quirk, zkoumá, dokonce ověřuje, proč nebo jak mohou být diváci hluboce dojati nebo jinak ovlivněni věcmi, o kterých vědí, že neexistují.
• Paradox, v jehož duchu:
Prožíváme stav skutečné nepředstírané emoce (lítost, strach, radost) vůči fiktivním entitám.
Při němž, abychom byli něčím například dojati, musíme věřit, dokonce více nežli pociťovat, že ono to takové cosi nás dojímající existuje.
Přičemž však současně víme, že fiktivní entity takového druhu přece neexistují, a proto je o nich nemožné (tedy ne nejenom nepatřičné) vyprávět.
Takovýto rozpor je současně i jádrem paradoxu formule kterékoli quirkové fikce související s odpovědí, jak nebo čím je možné, že nereálnost fikce vědomě akceptujeme.
A obstoupenosti kulisami skutečnosti, že fikci, přelud, nejenom emocionálně prožíváme jakoby více nežli nekulisovitě reálnou?
.
.
4. Paradox příštího výrazu simulacrum
Výsledek předchozí invektivy vytváří natolik vztahovou i vlivovou “nekonzistentní trojici“, že ji vzápětí musí její autoři nebo šiřitelé interně vyvažovat nebo balancovat.
A to v takové exaktní míře, aby čtenáři a jiní konzumenti zůstali v důsledku i nadále emocionálně vtaženi nebo přirozeně vtahováni i do stále “quirkovějších“ nebo “zvláštnějších“ žánrových i narativních prostředí.
• Paradox, který má řešení v případě užití slova “simulacrum“:
Ačkoli již sama v této kapitole popsaná původní surovina poskytuje takovéto báječně quirkově jedinečně skvělé “animové“ nebo “animační“ (obojí slova souvisejí s duší) rozvojově zkreslující předpoklady, v souvislostech žánru quirk se ale jen o pouhé naprosté vymyšlenosti nejedná.
V případě díla vytvořeného v žánru quirk, v důsledku využití pouze takovýchtoi možností, výsledek zde nejenom navenek nebývá zkarikován natolik, aby vzbuzoval závěr, že byl odť at od svého původu.
.
.
Jean Baudrillard ve své teorii simulakra (singulár: simulacrum) popisuje, jak se ve společnosti vytvářejí a konzumují obrazy, které již nejsou věrnými odrazy reality, ale samy se staly „kopiemi bez originálu“. Tento koncept zahrnuje představu o tom, že simulakrum je karikaturou nebo sebou samým zveličeným obrazem, který ztratil spojení s nějakým skutečným originálem a místo toho vytváří vlastní realitu nebo hyperrealitu. Jinými slovy, simulakrum je jako karikatura, která se stává samostatným symbolem nebo reprezentací, často převažujícím nad skutečností.
.
Hlasité předčítání