Slova tvá, jako duhová perleť magické rosy, zazáří pokaždé, když charisma Měsíce okoření je ledovým dechem nevědomí. Někdy se ale stane, že slova tvá s grácií přehlíží hvězdné manýry tu a tam zapomenutých božských snů andělů na zem spadlých. Slova tvá občas nevědí, že zpáteční jízdenka v celku nic nestojí, že schody, ať už do nebe nebo do pekla, skryté kouřově tajemným oparem magické mlhy Avalonu, prozradí jen večerní zlato vášnivých rudých červánků. Čím je to, člověče, že slova tvá jakoby občas nevěděla, že z nebe bez šatů přicházíš, a navracíš se tajemnou bránou skrytou za duhou sedmi barev, krok za krokem navždycky sám.
NEZAPOMEŇ, JSEM VICHŘICÍ NA HORÁCH, CO NIKDO NIKDY NEZMĚŘÍ, JSI PERLETÍ V LASTURÁCH, I MAJÁKEM NA POBŘEŽÍ JSEM
Slova tvá, za temného soumraku i s východem zářivého Slunce, do větru vepsaná, navždy už zůstanou nad plamenem svíčky spálená na popel, když ve smutku vzýváš dny včerejší bez vzpomínky na radost a nevinnost nejen duše své. Slova tvá, ať už proměněná v lásku nebo jedovaté šípy, navždy proměněná v atomy popela, modrý živel odnese je, ať chceš nebo ne, až vyhasne plamen hadí síly tvé, proudem řeky bez ohlédnutí k bolestem vezdejším. V žáru vášnivých bouří slzami skropená slova tvá, bez rozpaků usuší jen upřímné pohlazení andělů.
NEZAPOMEŇ, JSI JEŠTĚRKOU NA POUŠTI, V DUNÁCH ZRNKO PÍSKU JSEM, JSI SRDCEM, CO ODPOUŠTÍ, ŽIVOT I SMRT JSEM
Slova tvá, snad dozrají zavčasu ve vůni rudých růží, než podzimní mlha Avalonu převalí se nad krajinou, a v modrý šat čarodějek vod obléknou se už navždycky. Vznešená slova zaříkání nesmažou v jiné dimenzi nevědomost tvých sobeckých přání. Slova tvá zapomínají na provokativní vůni jara a léta, včera, dnes a zítra zas, v této jedinečné a neopakovatelné dimenzi bytí. A zahalená v plášti z černých havraních per nemilosrdně přehlíží slaměné panenky oděné do šatů z bílých pavučinek.
NEZAPOMEŇ, JSEM PÍSNIČKA PO RÁNU, CO V HLAVĚ TI ZNÍ, JSI CUKRÁTKEM Z FONDÁNU, JSEM HLADEM TVÝM I ŽÍZNÍ, JSME KVĚTINOVOU ESENCÍ LÁSKY JEDINÉ
Slova tvá, nikoliv bez viny schovaná v břiše velryby, s láskou i neláskou zapomínají na milované bytosti, navždy už jsoucí za duhou, a přece s náručí otevřenou, v dušičkovém hrnečku čekající na slova tvá. Slova tvá člověče, zapomínají, že zákon gravitace, přestane jednoho dne platit pro každého jednoho z nás, až s lehkostí pírka zmizí naše vědomí v tajemných pravodách věčnosti.
Jako omamná droga každý den slova tvá, bez víry v jedinou tvořivou energii, malují obrazce dramat kosmického hologramu. Slova tvá, bez vědomé ostražitosti, podléhají vnitřním touhám v závislosti na zrádné chuti sladkého karamelu hmotného světa. Proč bez svobodné vůle, v jakémsi mdlobném polospánku, podléhají naše SLOVA očarovaným vizím odkudsi odnikud, přestože hluboko v podvědomí víme, že naše duše s rozechvělou radostí přeje si, abychom se nebránili ZAKÁZANÝM vzpomínkám?
JSEM NEPROBÁDANÝM ZÁKOUTÍM VÁŠNIVÉHO SRDCE MÉHO I TVÉHO, JSI OSTRAŽITOST POHLEDU OČÍ MÝCH, JSEM TEBOU A TY ZAS POLOVINOU SRDCE MÉHO I TVÉHO JSI
Autor: Rebeka Sprinncová
Webové stránky: Psychologie chaosu
Facebook: Psychologie chaosu – kvantové vědomí
Hlasité předčítání