NEPLAKEJ
Snad zdá se mi od nikam do nikam stárnoucí půlnoční sen,
na řasách v přítmí šera vonný chvěje se a zlehka vznáší se jen.
Snad v bílé krůpěji noci siluetám andělů lehká je zem,
když pod víčky magický v slzách pluje jiskřivý kouřový vjem.
O srdci v tvé dlani, o rozevláté lásce v dálce v čase svém.
O žízni po lásce předtím i potom v hrdle touhou vyprahlém.
O jikře v srdci, ne o spropitném ani životě bohémském.
Jako mávnutím kouzelného proutku na plátně malířském,
vchází nezván v hodině duchů v zmizelém rozumu bludný sen.
V dlaních v písmenkách a v tikotu hodin skrytý magický šém.
Tam psáno je láskou pro sebe pro tebe šlechetný rytíři jsem.
Milovaná tak jako vteřinu po vteřině po noci přijde den.
Tak jistě jako zářivý den v mrákotách temnou nocí je omámen.
Snový obraz, slepý a hluchý, vkrádá se zas pod víčka nad ránem,
v niterném tajemství v ranní rose pavoučí sítí opředen.
A písmenky v červáncích v hedvábném modrotisku nebe,
psáno je písmem s příchutí soli ve zlatě slunce vybarveném…
Neplakej, v plamínkách svíce psáno je nejsi jen obyčejná ze sta.
Jen ty víš, kam a kudy tvou duši vede nepoddajná cesta.
Neplakej, pláč už je jen v rudém vosku rozteklá ohraná deska.
To jen neklidná mysl tak akorát ani málo ani moc si stýská.
Neplakej, v hloubce nitra tvého melodie vine se proklatě hezká.
Neklidná duše tvá v snových barvách baletí a nové lásce tleská.
Neplakej, byl to jen touhou omámený sen, jen jeden ze sta.
Mysl kouzlu brání, však vítr v tvých vlasech novou lásku víská.
Neplakej, přijde zas a v žáru ohně plamen lásky tvé opět získá.
Autor: Rebeka Sprinncová, Webové stránky: Psychologie chaosu
Hlasité předčítání