Antoinu Saint-Exupérymu a Malému princi, díky jimž mi, mimo jiné, vstoupila vláha do očí.
Had byl ten, co nalákal Evu a Adama, aby snědli jablko poznání. Had byl ten, který se šel s Tebou rozloučit, Malý princi. I já a spousta lidí se mnou Tě následujeme, Malý princi…
A k čemu jsou dobré ty exaktní vědy, zeptal se Malý princ a zalil svou růži
Mám Tě rád, Malý princi, tady mi žádné exaktní vědy nepomohou. Láska, ale i jiné lidské city, pocity a některé činnosti jsou mimo působnost exaktních věd či možná vůbec věd jako takových. Nedokážu Ti nijak racionálně vysvětlit, proč jsem si Tě zamiloval, proč se mi pokaždé sevře hruď, kdykoli slyším některou Tvou naivní, ale přitom tak případnou otázku, která stejně vždycky obrátí můj svět naruby.
Jenomže, Malý princi, Ty máš to štěstí, že žiješ v pohádce, a já v reálném světě. Všechno je relativní, možná že můj svět je pseudoreálný a ten Tvůj je opravdický. Tvůj svět se mi každopádně líbí o moc víc než ten můj a rád bych se tam k Tobě přistěhoval, ale když mi nepomůžeš, nikdy to nedokážu.
Snad najdeš na nějaké planetě knihovníka a na bůhvíjaké zapomenuté polici bude opřená tato knížka; kam mi máš poslat dopis, najdeš v tiráži. Nebo mi aspoň “mejlni” nebo napiš “esemesku”. Vím, že něco z toho uděláš, protože jsi Malý princ.
Všichni znají ze školy to trápení s matematikou, fyzikou a jinými tzv. exaktními vědami (někteří říkají matematice, že je to věda nikoli exaktní, nýbrž racionální, tím se nezabývej), jakož i s vědami, které jsou víceméně “méně” exaktní. K čemu vlastně jsou nějaké matematické formule, “vzorečky”, které si člověk špatně pamatuje a navíc je většinou k ničemu nepotřebuje?
Skutečnost nebo to, co za skutečnost považujeme, je, alespoň z našeho člověčího pohledu, mnohoobrazná, lidské individuum oplývá fantastickou biologickou soustavou nervových buněk a spojení, které se říká mozek, mícha atd.; víme pramálo, jak to všechno dohromady v součinnosti s ostatními částmi těla – a možná něčím tak chimérickým, čemu se říká duše – funguje, nicméně umožňuje to, aspoň prozatím, řešit problémy, které před lidského jedince realita staví každým okamžikem, až s překvapující účinností. I Ty máš mozek, Malý princi. Ten mozek Ti poručí, abys vytrhával přebytečné klíčky baobabu na Tvé planetě, aby se dařilo Tvé růži. Neproniknutelná záhada. Desetitisíce těch nejchytřejších mozků se snažily odhalit jeho vlastní tajemství, řešení, ať už byla v jejich základech víra nebo čistě mechanistické principy, nejsou úplná a zdaleka nedokážou poskytnout uspokojivé odpovědi na spoustu zásadních otázek, které klade zase ten stejný zapeklitý mozek. Zdá se, že platí věta génia matematiky ale i filozofie, jenž možná nedošel takového uznání, jakého by si zasluhoval. Kurt Gödel: řekl zhruba toto: “Žádný uzavřený systém nelze úplně popsat prostředky, které jsou součástí tohoto uzavřeného systému.” Jinými slovy: Člověk nebude nikdy schopen úplně pochopit sám sebe. (Zde můžu slyšet námitku všech filozofů, teologů, biomechaniků a jiných učenců, že člověk není uzavřený systém. Ale abychom mohli připustit existenci individua, musíme též přiznat nějakou hranici tohoto individua a tím potažmo i jeho uzavřenost. Jinak celý pojem ztrácí smysl.) Ještě jinak, existuje určitá možnost přesahu, jak říkají filozofové: transcendence. Ale i ten přesah je limitován samou podstatou člověka. Jsem člověk a jako člověk myslím a cítím. Dokážu si představit “nelidství”, ale nedokážu ho zplna pochopit, prožít, proniknout do něho beze zbytku, přestal bych být člověkem.
Hlasité předčítání