Předpokládám, že nikdo z nás, myslím populace používající jazyk a řeč ke své domluvě, dvakrát nevyhledává třeba videa, nebo i příběhy, kde na začátku ten autor půl hodiny “kecá” o reklamách a dalším nedůležitém vyplnění času, nebo jak bych to nazvala, takže pak nezbývá nic jiného, než si v té minutáži přeskočit na další záběr, například až na 1:05, než se ten youtuber nebo autor čehokoli dalšího “vykecá”.
Z vlastní zkušenosti říkám, že když se na člověka z různých stran valí nepřeberné množství informací, tak pak nevím, co si z toho vzít, natož to všechno včas zpracovat. Stejně tak v písemkách. Berme, že se v nich učitelé vyznají, ale jak vyznají. Mohou to přečíst, ale když jim tam žák vypisuje litanie, teda kromě fakt i spoustu příkladů a informací okolo, které tam nemají co dělat, a třeba musí pročítat úzké, stěsnané drobné písmo, navíc pořád pryč, tak jim dá trochu (víc) práce si v té přehršli informací najít tu správnou. Hlavně u maturity, tam tohle platí taky, protože když si student píše na potítku, když se tzv. jde připravit, potřebuje si vypsat jen ty nejdůležitější body, nějak ty myšlenky utřídit, aby je v klidu mohl přednést maturitní komisi.
Když se s někým bavíte, také chcete slyšet fakta. Chcete slyšet to jádro, tu podstatu toho kterého příběhu, nebo té které situace. Nemáte rádi, když se na to jádro musíte těšit, pak na ně dlouho čekat, a ve finále se ho třeba nedočkat.
Nevím, jestli se vám aspoň někdy stalo, že něco, cokoli, zažijete, nebo uslyšíte, a hned se o to chcete s někým, s kým se dá, podělit. Jak nesnášíte, jak to v sobě musíte držet, a stejně tak, jako nemůžete vydržet tohle, jako když potřebujete vysypat to, co vám leží na srdci, a musíte čekat, tak stejně se cítí ten, kdo se chce dozvědět informaci (jakoukoli), a nemůže, protože ho nejdřív krmíte různými větami a informacemi okolo, a až po těchto okecávkách se dozví to, pro co přišel, a proč sotva mohl spát.
Proto musíte mluvit a jednat a psát stručně. Místo deseti vět na jedno brdo to můžete shrnout v jedné nebo ve dvou. Stačí mluvit ve dvou větách, výstižně, a všecko v nich zahrnout.
To chce kus cviku, ale dá se to zvládnout. Aspoň vaše konverzace je o to podnětnější.
Nápad – ★★★☆☆
Téma stručnosti a efektivní komunikace je v dnešní zrychlené době velmi aktuální a nosné. Myšlenka, že zbytečná omáčka posluchače či čtenáře spíše odrazuje, je pravdivá a snadno se s ní lze ztotožnit. Text by však mohl jít více do hloubky a nabídnout i nějaký nečekaný úhel pohledu, aby se odlišil od běžného konstatování faktů.
Atmosféra – ★★★☆☆
Z textu je cítit upřímné zaujetí a jistá frustrace z přehlcenosti informacemi, což dodává úvaze na autentičnosti. Podařilo se ti dobře zachytit ten známý pocit netrpělivosti, když čekáme na pointu příběhu. Emoční rovina by ale vynikla ještě lépe, kdybys zvolila údernější a dynamičtější tempo, které by podtrhlo tvé volání po jasnosti.
Provedení – ★★☆☆☆
Úvaha paradoxně trochu doplácí na to, co sama kritizuje, protože obsahuje velmi dlouhá a složitá souvětí (hned první odstavec je tvořen jedinou větou), do kterých se čtenář může zamotat. Použití hovorových výrazů text sice polidšťuje, ale do formálnější úvahy by se hodil o něco bohatší a přesnější slovník. Doporučuji zkusit si text přečíst nahlas a rozdělit dlouhá souvětí na kratší, údernější věty, čímž se výrazně zlepší plynulost a čtivost.
Celkové hodnocení:
Tvá úvaha nese velmi sympatickou a praktickou myšlenku, se kterou bude souhlasit snad každý čtenář. Máš dobrý postřeh pro každodenní situace, ať už jde o videa, zkoušky nebo běžný rozhovor. Pokud zapracuješ na zkrácení vlastních vět a pročištění textu od zbytečných odboček, tvé psaní získá obrovskou sílu a přesvědčivost. Určitě piš dál, máš bystré oko a umíš pojmenovat věci, které nás všechny trápí!