Původně jsem chtěl napsat proslov o tom, jaký je to pocit, když je mi šedesát let. Při studiu svých duševních vnitřností, jsem ale narazil na odpor mého mozku. Normálně mi řekl: Co blbneš? K tomuto tématu nemám žádné připomínky.
Často slýchávám, nebo čtu o lidech, kteří se bojí zestárnout. Mají strach z doby, kdy jim bude čtyřicet, padesát nebo osmdesát let. Někteří tvrdí, že se nebudou zabývat podřadnými věcmi, neboť ty prý žerou čas. Na to mám jedinou odpověď. Dávejte jim časované granule.
Jestliže mi někdo bude chtít vnutit myšlenku, že jsem šedesát let starý, opravím jej. Já jsem totiž šedesát let mladý. Kdykoli se zamyslím nad svým věkem, mám pocit, že je mi právě těch deset let, které mi nadělil život v době, kdy jsem se poprvé zamyslel nad svým věkem. Tehdy jsem vzhlížel obdivně k patnáctiletým, osmnáctiletým, či jinakletým. Jediná má myšlenka k tématu stáří byla, že v roce dva tisíce mi bude čtyřicet dva. Neměl jsem přitom pocit strachu, či nedočkavosti. Bylo to z mého pohledu jen konstatování.
Tento můj vztah k mému věku se od té doby nezměnil. Stále obdivuji patnáctileté, osmnáctileté i jinakleté a stále myslím na to, že mi v roce dva tisíce, bylo čtyřicet dva.
Beru věk jako dokonalou souhru času a života. Můj čas je konstantní a proto si myslím, že není třeba se bát. Každá chvíle, kterou věnuji svému věku ve strachu je předem prohraná a tím i promarněná. Žiju každou vteřinu bez pocitu obavy, bez pocitu viny ale určitou s hrdostí. Život neurychlím, ani nezastavím. Nebojím se smrti, ale zároveň si nemyslím, že tu budu věčně. Až přijde doba, kdy se u mě zastaví ta sympatická paní s kosou, pěkně pozdravím a nabídnu jí rámě. Potom si spolu půjdeme zatančit. Věřím však, že tu ještě nějakou dobu budu mít tu čest nabízet k tanci své rámě mé skvělé ženě.
Neberu stáří jako priorativní stav. Jestliže mi vypadaly zuby, není to tím, že bych byl starý. Je to jen a jen tím, že ty původní dosloužily. Jestliže mě sem tam někde píchne, není to tím, že bych byl starý. Je to tím, že mé orgány pracují dlouho. A konečně, jestliže častěji zapomínám, není to tím, že bych byl starý, ale tím, že dostatečně netrénuji mozek.
Stárnutí je dnes složité. Našim předkům, rodičům a prarodičům, se to stárlo. Měli těžkou manuální práci, nedostatek výživné potravy, neexistovala doplňková strava a především neměli a žádné informace o zdravém způsobu života. Když jim vypadaly zuby a podívali se na sebe do zrcadla, smířili se se skutečností, že jsou staří. Mnozí tak i vypadali.
Takže se nedivte, že dnes, v době kdy máme informace o tom, co je škodlivé, v době, kdy je možnost výměny náhradních dílů (tím myslím zubní a jiné protézy včetně implantovaných orgánů), mám problém. Já neumím správně a důstojně zestárnout.
Na závěr dovolte, abych se představil. Jmenuji se Josef, je mi stále deset let a v roce dva tisíce mi bylo čtyřicet dva.
Hlasité předčítání
