23:05
Tah štětce zaniká s poslední linkou, která prořízne papír. Jak zvláštní změna se za tu chvíli odehraje – linie postavy se ztenčí a ukončí ji jen nepatrná čára.
Věci se mění a lidé si často myslí, že vše ovlivňuje vůle.
Když věřím, že to dokážu – dokážu to.
Když věřím v sebe, jsem neporazitelný.
Když věřím v osud, budu mít štěstí.
Když věřím v lidi, budu existovat a žít.
Ale mějte na paměti, že to, co drží kosti v těle dohromady, není vůle. Je to ta samá věc, co drží i přátelství, lásku, soucit, laskavost, sobeckost, zahořklost, nezištnost a odpuštění. Drží všechny takové věci, které vám v tu chvíli přijdou na jazyk. To je ono.
Jednou ucítíte, že vám po bradě stéká kapka vody. Když se podíváte do zrcadla, zjistíte, že to není voda, ale tmavá krev, co se vám lije po tváři. Ten pocit uvědomění není bolestný, ale osobozující.
Nenech si spoutat ruce.
Nenech si spoutat jazyk.
Nenech neopodstatněný vztek vyjít na světlo.
Nenech svoje slova vyznět nadarmo.
Nenech sebou vláčet v bahně ani v mokré trávě.
Nenech se ovládnout a odnést větrem.
Nenech si namlouvat, že nemáš pravdu.
Ani sám/sama sebou…
Lidé se změnami odcizují a mají na to právo. Přesto nebolestné uvědomění se objevuje bolestná přítomnost nevůle. Nevůle, která drží přátelství, lásku, soucit…
Hlasité předčítání