23:05
Tah štětce zaniká s poslední linkou, která prořízne papír. Jak zvláštní změna se za tu chvíli odehraje – linie postavy se ztenčí a ukončí ji jen nepatrná čára.
Věci se mění a lidé si často myslí, že vše ovlivňuje vůle.
Když věřím, že to dokážu – dokážu to.
Když věřím v sebe, jsem neporazitelný.
Když věřím v osud, budu mít štěstí.
Když věřím v lidi, budu existovat a žít.
Ale mějte na paměti, že to, co drží kosti v těle dohromady, není vůle. Je to ta samá věc, co drží i přátelství, lásku, soucit, laskavost, sobeckost, zahořklost, nezištnost a odpuštění. Drží všechny takové věci, které vám v tu chvíli přijdou na jazyk. To je ono.
Jednou ucítíte, že vám po bradě stéká kapka vody. Když se podíváte do zrcadla, zjistíte, že to není voda, ale tmavá krev, co se vám lije po tváři. Ten pocit uvědomění není bolestný, ale osobozující.
Nenech si spoutat ruce.
Nenech si spoutat jazyk.
Nenech neopodstatněný vztek vyjít na světlo.
Nenech svoje slova vyznět nadarmo.
Nenech sebou vláčet v bahně ani v mokré trávě.
Nenech se ovládnout a odnést větrem.
Nenech si namlouvat, že nemáš pravdu.
Ani sám/sama sebou…
Lidé se změnami odcizují a mají na to právo. Přesto nebolestné uvědomění se objevuje bolestná přítomnost nevůle. Nevůle, která drží přátelství, lásku, soucit…
Nápad – ★★★★☆
Zvolené téma hranice mezi lidskou vůlí a tím, co nás skutečně drží pohromadě, je velmi nosné a nutí k zamyšlení. Kontrast mezi počáteční malířskou metaforou a syrovým obrazem krve na tváři dodává textu nečekanou hloubku. Myšlenka „nevůle“ v samotném závěru je velmi originální, i když by si zasloužila v textu o něco více prostoru pro lepší pochopení.
Atmosféra – ★★★★☆
Text má velmi silnou, až mírně melancholickou a snovou náladu, která čtenáře okamžitě vtáhne. Opakování frází ve střední části funguje jako jakési zaříkávadlo, které umocňuje emotivní prožitek z četby. Přechod k temnějšímu obrazu u zrcadla je sice náhlý, ale o to více zapůsobí a vyvolá žádoucí mrazení.
Provedení – ★★★☆☆
Stylistika je na dobré úrovni a rytmus textu díky opakujícím se strukturám hezky plyne. Objevují se zde však drobné překlepy (např. „osobozující“) a předposlední věta působí trochu krkolomně, což mírně narušuje jinak dobrou čtivost. Zkus si po sobě text přečíst nahlas, pomůže ti to odhalit místa, kde větná stavba drhne, ale rozhodně se tím nenech odradit.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi působivou a poetickou úvahu, která se nebojí jít do hloubky a klást čtenáři znepokojivé otázky. Autor prokázal velký cit pro jazyk a schopnost budovat hutnou atmosféru na velmi malé ploše. S drobným uhlazením závěrečných myšlenek a pečlivější korekturou to bude naprosto brilantní text. Jen tak dál, tvé psaní má duši!