Vždycky jsem snila o tom, že zmáčknu tlačítko off a vrátím se do doby, kdy jsem si jako malá četla knihy a utíkala do fantazijních světů plných záhad. Že se vrátím do doby, kdy jsem sama psala a vymýšlela příběhy. Ne, že bych to dělat nemohla, ale dnes už ani delší dobu neudržím pozornost, aniž bych potřebovala nějaký nový stimul mezi tím.
Patřím do generace, která ještě zažila dětství bez technologií. Pamatuji si první počítač a hru Mario, jehož grafika se s tou dnešní nemůže ani porovnat. První telefon – měla jsem největší pádlo, co se nevešlo ani do kapsy. Jeho anténa trčela snad až do vesmíru. Vzpomínám na první chatovací místnosti, kde byl člověk anonymní, vzdálený, a přesto tak blízko druhým. Na druhé straně té zvláštní krabice byl někdo, kdo si se mnou psal! Ohromný! Na chat jsem chodila ke kamarádce, protože jsme to my doma ještě neměli. Fascinovalo mě to. Být ve spojení s lidmi z druhého konce České republiky bylo něco neskutečného. Už od samého počátku mě to pohltilo. Tolik informací a tolik možností!
Vývoj technologií byl velmi rychlý. Co si dříve mohl dovolit jen málokdo, má dnes každý a většinou i ve více kusech na domácnost. Počítače, televize snad v každé místnosti, telefony, které nedáme z ruky, tablety… neustálé vzruchy, podněty, hluk. Totální absence ticha a chvilky klidu.
Díky internetu a sociálním sítím jsem dokázala vydělávat peníze, najít přátele, se kterými bych se nikdy jinak nepoznala, a získat spoustu inspirace na všechno, co bych kdy mohla chtít dělat. Bylo toho tolik! Viděla jsem, jak někdo vyrábí nádherné hrníčky z keramiky a já chtěla taky. Někdo další maloval obrazy a já chtěla taky. Deníky, plánovače, kreslící potřeby, online kurzy na všechno možné, čtení, lepítka, samolepky, vzdělávání. Ještě potřebuju umět tohle a budu konečně šťastná, tak si to koupím…
Ke každému tématu existuje snad miliarda přístupů, které se protiřečí, a člověk neví, kde je pravda… jeden říká to a druhý zase to. Jeden doporučuje to a druhý to haní. Puuuf. Rupne mi asi cévka.
Je to šílenost! Postupně jsem začala cítit vyčerpání ze všech těch podnětů.
Nazvala jsem to „pře-inspirovanost“. Tolik tvůrců, tolik krásných výrobků, tolik činností, které bych taky chtěla zkusit, tolik… všeho… co nejsem já. Při každém scrollování jsem měla dalších XY věcí, co bych jednou chtěla taky! A vytvářela jsem si další tlak na to, kdy a kam to zahrnout do už tak nabitého rozvrhu.
A co teprve, když jste také online tvůrce…
Sama jsem hromadu věcí a činností sdílela. Cvičení, vaření, zavařování, péče o děti a zahradu, hubnutí, studium… mačkám několikrát během dne tlačítko sdílet.
Screen time 8+ hodin denně.
Sledovala jsem vlastní nasdílená stories neustále dokola. Koukala jsem, jaké dosahy mé příspěvky mají, kolik srdíček, lajků, výsměchů, hejtů, pochval mám…
Jsem to ještě vůbec já? Nebo tvořím jen pro algoritmus…
Jsem to ještě vůbec já? Nebo se přizpůsobuji trendům a honím čísla…
Jsem to ještě vůbec já? Nebo žiju život někoho jiného…
Jsem to já? Ta na tom videu, snažíc se přesvědčit další lidi, aby zastavili u mého videa…
Jsem to ještě vůbec já? A kdo jsem vlastně já?
Bydlím na krásném místě v přírodě uprostřed lesů, to jsem si vždycky přála. Pečovat o zahrádku, budovat farmu, žít spokojeně se svým manželem a dětmi. Ale něco to neustále narušuje. Že by online svět? „Mamííííí“ ….. „mamíííí“ neslyším ani svou dceru, protože zase čumím do telefonu a odpovídám klientce…
Tak moment! To už tady jednou bylo.
Nějak jsem se ztratila ve změti online tvůrců. Ano, měla jsem na sociálních sítích podnikání, ano, vydělávala jsem tím peníze… ale vždycky jsem si přála žít jednou bez toho. Jednou…
Jednou až budu mít dostatek peněz, až budeme mít hotový dům, až nebudeme potřebovat tolik vydělávat, až… co až? Až budou děti velké a budu si vyčítat, že jsem nebyla přítomná?
Prošla jsem si vyhořením a takhle nějak začínalo.
Vyhoření mi tehdy ukázalo, že je něco špatně a že nechci být online. Nechci být dostupná, připravena odpovědět během chvilky, ani sledovat životy ostatních lidí! Když jsem rozjížděla po vyhoření další online podnikání ve výživovém poradenství, chtěla jsem to dělat jinak a vyhradit si čas čistě jen na práci, ale opět se mi to slilo i do osobního života. Sociální sítě se stávají mým pánem a přebírají otěže mého času… tak to tedy ne, takhle znovu ne.
Stojí to vůbec za to? Chce se mi ukazovat svůj život? Sdílet ty nejintimnější chvíle, fotit vše od rána do večera, abych krmila toho žrouta času?
Jaké by to asi bylo všechno zrušit a vypnout?
Život online tvůrce je neustálé přemýšlení o tom, co a jak vyfotit, co k tomu napsat, jak strategicky dovést potenciální klientky k nákupu. Všechny věci a události ve svém životě začnete vnímat jako obsah na sociální sítě.
Vařím? Ukážu to. Jedeme na výlet? Ukážu to. Máme nové záhony? Ukážu to. Něco se mi podaří? Ukážu to.
Vidíme krásné domy, šťastné rodiny, zásnuby, krásné dovolené… a člověk přestane vnímat svou cestu. Začne se vkrádat ono „měla bych taky“. Jenže Bůh každého vede jinudy. A to, že trávíme tolik času na sociálních sítích a internetu, může způsobit, že neslyšíme Jeho hlas a nevíme, kudy jít, a tak jdeme po cestách jiných lidí. Protože je to trendy, miluje to algoritmus nebo pro chvilkové nadšení a honění dopaminu.
Každý něčeho dosahuje, někam spěchá, něco buduje, ale co když není život o tomhle? Co když je život právě o tom zpomalit, začít vnímat přítomnost a Boží hlas.
Vypla jsem sociální sítě.
10 000 sledujících na stále rostoucí stránce s obrovským potenciálem výdělků. Vypla jsem je během rozjezdu nového podnikání. Vzdala se příjmu a rozhodla se žít pro svou rodinu a pro Pána Boha! Abych ho slyšela a mohla kráčet po cestě, po které mě chce vést.
Udělala jsem něco, po čem jsem toužila už tolik let, ale nikdy si to nedovolila, protože – jak jinak asi budu vydělávat? Jenže já věřím, že Bůh se stará a ukáže mi co, jak, kde… ukáže mi vše potřebné.
„Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ – Matouš 6,33
Opustila jsem svět sociálních sítí a zmáčkla tlačítko OFF.
A svět ztichl.
Začala jsem vnímat ševelení listů, švitoření ptáčků, smích mých dětí. Upřímné láskyplné doteky mého manžela. Svět se okamžitě zpomalil. Tolik volného času jsem ještě neměla.
Kdo jsem, když mě nikdo nesleduje?
Zdravím (a vítám tě v klubu)!
Jsem rád, že jsem narazil na tento text. Krásně popisuje frustraci a přehlcení technologiemi, a to velmi osobním pohledem. Toto téma se mi zdá velmi aktuální. Celkově na textu oceňuji, že nepopisuješ technologie jen jako špatné, nebo jen dobré – což mi u spousty textů na podobné téma chybí.
Líbí se mi melancholický začátek, ve kterém vzpomínáš na dětství. Nejvíce mě pak zaujala část, kde si kladeš otázku „Jsem to ještě vůbec já?“. To, alespoň za mě, dodalo textu nový rozměr. Konec, kdy vypneš sociální sítě a uvědomíš si, co je kolem tebe teď a tady, by mohl být inspirací pro mnohé další.
Celkově mě tvůj příspěvek moc zaujal a chvílemi ve mně dost rezonoval. Oceňuji, jak je text osobní (což chce i kus odvahy), a přeji mnoho štěstí při dalším psaní.