Měli jste někdy takovou tu romantickou představu o tom, že máte zahrádku plnou vlastní zeleniny, ovocný sad, farmářská zvířata, vyrábíte sýry, pobíháte po louce a nemáte starosti této digitální, přeinformované, na výkon zaměřené doby?
Já ano.
Z romantické představy jsem začala s manželem budovat realitu a koupili jsme si dům. Byl to nádherný starý statek s šesti hektary, se kterým jsme měli velké plány. Rozlehlé louky jsme viděli zaplněné zvířectvem. Snili jsme o tom, jak děláme jablečné mošty ze starých odrůd jablek. Plánovali jsme herní prvky pro děti. Přemýšleli, jaké plodiny kde zasadit, abychom byli potravinově soběstační. Běhali jsme po obrovské stodole a řešili, kde jaký pokojíček bude, kde uděláme apartmánové ubytování a jak to celé uchopíme.
Ano, jsme si také vědomi, že jsme měli dohromady jen čtyři ruce a žádnou finanční rezervu, ze které bychom naše plány realizovali. Ale byli jsme nadšení a ochotní pustit se do práce. Ať to stojí, co to stojí.
„Zvládneme to, viď?“ Kouknu na manžela a on kývne: „Určitě ano.“
A tak začala naše cesta plná vzletů a pádů. Cesta, díky které jsme se mnohé naučili.
S radostí jsme se nastěhovali do jedné větší místnosti, kde jsme si udělali obýváček, pracovnu, ložnici i dětský pokojík dohromady. Ve vedlejší místnosti jsme měli kuchyň a dál za chodbou ještě toaletu.
Všechno jsme museli důkladně vydrhnout a zútulnit, aby tato část statku byla obyvatelná. Podařilo se.
Byly to krásné dny plné naděje, které naplňovaly naše srdce. Těšili jsme se na vše, co nás čeká.
Po nastěhování a zabydlení přišel čas začít hýbat s farmou. Manžel si vzal na starost vyřízení pozemků. Původní majitelé nám řekli, že si se zemědělci z družstva musíme domluvit nové podmínky.
Tehdy jsme tvrdě narazili na realitu.
„Pozemky vám k užívání nevydáme, trváme na výpovědní lhůtě 5 let.“
Zastavilo se nám srdce.
Nešlo se s nimi domluvit ani po dobrém, ani po zlém.
Taková nespravedlnost! Kvůli pozemkům jsme dům kupovali!
Okamžitě jsme kontaktovali advokátku, která nám řekla, že pachtovní smlouvy jsou udělané tak, aby chránily zemědělce a že nám s tím, stručně řečeno, moc nepomůže.
Tehdy pro nás ta lhůta pěti let byla děsně dlouhá. Byl to tvrdý náraz. Mít koupené pozemky a nemoct je používat. Vřelo to v nás jako v papiňáku. Naše velké vize a plány se rozpadly jako domeček z karet a byly v nedohlednu.
Rozhodli jsme se tedy prvně zaměřit na větší vydělávání peněz a půjde-li to, tak postupnou rekonstrukci statku. Manžel nám udělal také menší zahrádku, kde jsme chtěli pěstovat zeleninu.
Jenže já, holka z paneláku, a manžel, sice z vesnice, ale s minimálními zahradnickými zkušenostmi. Naše první zeleninové pokusy dopadly tak, že jsme měli najednou úrodu sto kusů salátů, se kterými jsme nevěděli, co dělat. Zbylá zelenina nám ani neráčila vyklíčit.
Byla to jedna demotivace za druhou. Neúspěch střídal další neúspěch a my ztráceli víru v to, že to dokážeme.
Já jsem v té době rozjížděla podnikání a dost se mi dařilo. Byl to covidový boom online vydělávání a pohltilo mě to natolik, že jsem se odpojila od statku, manžela, dcery, rodiny i sama sebe.
Neustále jsem přemýšlela o tom, jaké digitální produkty tvořit, komunikovala jsem s klientkami, budovala, sdílela na sociální sítě každý den. Makala jsem o sto šest, abych nám zajistila finanční svobodu a také možnost rekonstrukce.
No… budu upřímná… na tu rekonstrukci jsem postupně pozapomněla. Mé záměry se změnily. Šla jsem jen za vidinou peněz, kterých jsem chtěla víc a víc. Abych se ujistila v tom, že stojím za to, že jsem dost dobrá a schopná.
A dařilo se, dokud… jsem nevyhořela.
Zažili jste někdy vyhoření? Je to fakt hnus.
Přišel pocit zmaru, ztráta smyslu existence, lítost, vystřízlivění. Ztratila jsem zájem o statek i rodinu. Všechno mi bylo jedno.
Peníze na účtu mi odnesly naplnění v srdci. Původní záměr byl tatam a síla přemýšlet nad tím, co bude dál, též.
Já vyhořelá z podnikání, manžel vyhořelý ze statku a (ne)našich pozemků, se kterými jsme nevěděli, co si počít.
Jednoho krásného dne padlo rozhodnutí o prodeji statku. Chtěli jsme se posunout dál. I když to byl nádherný prostor, neviděli jsme tam budoucnost.
Na rekonstrukci příliš velké, pozemky v nedohlednu a my dva… kteří nevěděli pomalu ani co se sebou.
Celá naše romantická představa se nám rozpadla pod rukama a i když jsme žili na překrásném místě, byli jsme nešťastní. Paradox, že?
Statek jsme prodali, přestěhovali se do města. To byla další pecka.
Přestěhovali jsme se z polosamoty, kde nejezdila ani auta, do města k hlavní silnici.
„Vzum, vzum, vzum!“ Jedno auto za druhým!
Byl to brutálek. Po dvou letech života v přírodě jsme zjistili, že nedokážeme už žít ve městě!
Jestli si říkáte, že jsme nevěděli, co chceme, tak máte asi pravdu. Procházeli jsme šílenými uvědoměními, sebepoznáním i zkouškami ve vztahu.
Ale rozhodli jsme se, že to jen tak nevzdáme!
I když to jednou nevyšlo, musí existovat cesta, jak se k té naší vizi o soběstačnosti dostat. Hledání vhodného prostoru začalo nanovo.
Projížděli jsme inzeráty, objížděli nemovitosti a hledali… až jsme našli.
Hrubou stavbu domečku na polosamotě v Šumavském podhůří, obklopenou loukami a lesy. Pozemek necelý hektar.
Uchvátilo nás to místo. A tak jsme do toho po důkladném zvážení šli i přesto, že pozemek byl menší, než jsme chtěli. Důvěřujeme Bohu, že je to tak správně.
Začali jsme dostavbu a mezitím začali permakulturně zahradničit a učit se soběstačným dovednostem.
Dokázali jsme toho vypěstovat už tolik! Červené zelí, fazole, dýně, rajčata, okurky, červené řepy, hromady mrkve, kořenové zeleniny, bylinky!
Jezdím si pro mléko na farmu a vyrábím všechny možné sýry, máslo, tvaroh. Meleme si mouku, pečeme kváskový chléb a celkově se velmi přibližujeme našemu snu.
A to mě tak naplňuje!
Věříme, že v dnešní době neexistuje (aspoň pro nás) nic lepšího, než si umět vypěstovat a vyprodukovat vlastní jídlo bez průmyslového balastu, který se ani nedá nazývat opravdovým jídlem.
Zdaleka nejsme v cíli, ale zjišťujeme, že cíl není cílem. Cílem je ta CESTA. Tu si musíme užívat.
Slavíme tedy s radostí každou novou dovednost a každý požehnaný den.
Dnes po několika letech zahradničení mohu říct, že ano… i holka z paneláku, které dříve chcípla každá kytka i doma, může být skvělou zahradnicí a farmářkou.
Máme plnou spíž dobrot z vlastní úrody.
Takže až se zima zeptá… 🙂
K farmaření a soběstačnosti se nám osvědčil přístup poněkud více střízlivý a praktický. Nejsou to hurá akce, ale dobře promyšlené kroky a plánování.
Ale nebojte se. I ta romantická představa se tu čas od času projeví, když zpomalíme, vypneme telefony a užíváme si to, co jsme vytvořili.
Když nepřemýšlíme nad tím, co ještě všechno musíme.
Díky Bohu.
Teda… ta AI kritika je fajn. Takové konkrétní tipy mi rozhodně pomohou být lepší a lepší!