Jsem zimní dítě, narodila jsem se 3. ledna. Tak nějak by se dalo předpokládat, že budu k tomuhle ročnímu období přirozeně tíhnout. Že budu milovat pocukrované stráně, stromy zahalené do sezónních kabátků, horskou romantiku spojenou s lyžováním a silvestrovskými oslavami.
Tak bohužel.
Odjakživa mám zimu spojenou s protivným vlezlochladem, který se zažírá hluboko a ještě hlouběji, se zmatenými silničáři, kteří to letos „zase nečekali“, s každodenním rozmrazováním auta (doprdelepráce, proč jsem nevstala dřív?!) anebo s rozbředlým městským sněhem, který má s tím pohádkově bílým společné snad jen to, že taky studí jako… Dobře, podruhé už sprostá nebudu.
Vánoce u nás řešíme průběžně. Zhruba od půlky srpna se vzájemně ujišťujeme, že si letos fakt nic dávat nebudeme, né, fakt ne. Dyť to přece nemá smysl. Pod více či méně vypelichaným stromkem pak samozřejmě každý najde svoji hromadu jako obvykle, i když letos už teda vážně naposled.
24. 12.
„Proč si tak utrácíte, děti? Proč?!“ Opakuje dramaticky babička každý rok a úhledně skládá balící papír, který později náš naspeedovaný jezevčík neurvale rozcupuje na cucky. Večer končí, všichni do jednoho postupně tuhneme u Pelíšků a odpadáme.
25. 12.
Dobré ráno, jižní Čechy. Právě startuje klasický návštěvní maraton.
Šup tam s vaječňákem, vosím hnízdem, rohlíčkem. Ježiš, to je dobrý, ale já už vážně nemůžu. Máme se fajn, daří se, jak u vás? Lup tam slivovičku, chlebíček, jedno slepovaný. Anebo radši dvě. Výborný, ale hlásím, že prasknu. A taky že jo. V pátém gastrokole už knoflík tíhu všech řízků a salátů nevydrží a neřízeně vystřelí do světa.
Celé tohle období instantní pospolitosti vlastně profrčí obdobně. Nedá se moc předvídat ani korigovat. Se Silvestrem pak vrcholí nejen obžerství, ale především touha po klidu, míru a pohodě, která se paradoxně se svátky klidu, míru a pohody nedostavuje. Stromeček má svých pár dní slávy za sebou a namísto rozdávání radosti už jen vyčítavě pouští zbytky jehličí.
31. 12.
Silvestr, buď pestr.
Vzpomínám na ten poslední. Břichem se mně i Martinovi prohání stádo divokých střevotočů, těžko říct, kde se tam vzali. Jediné, co si přejeme, je aby se brzy vydali na ústup. Na slavení, hraní her nebo čekání na půlnoční přípitek vážně nemáme ani pomyšlení. A když se upřímně zamyslím, vlastně bychom ho nejspíš strávili stejně, i kdyby nám bylo dobře. Rachejtle a umělé navozování veselí jsem nikdy neměla v oblibě. Srandu si ze sebe a pro sebe můžeme udělat kdykoliv jindy. Spontánně, chtěně.
01. 01.
Přichází nový rok se spoustou předsevzetí, jejichž naplňování vzdávám zhruba 10. ledna. Společně s tímhle přelomem začnu opět naplno vnímat sychravo, mrazivo a vlezlo, které jsem od poloviny prosince s rukama zabořenýma v těstě tak nějak velkoryse přehlížela, protože Vánoce. Teplo krbu, láska, pohádky, olovo volovo.
A tak to všechno překotně skončí a my se zas vzájemně ujišťujeme o tom, že příště už si fakt nic nekoupíme, bude to všechno o souladu, pohodě a klidu, protože ten klid, to přece všichni chceme. Žádné dárky. Věci. Krámy do baráku.
Tak jo.
Už se vidím, jak budu opět v polovině prosince s rukama zabořenýma v těstě horečně vymýšlet, co komu koupím. Nebo to letos vážně bude jinak?
Nemůžu se dočkat dubna, kdy se příroda začne probouzet, stráně se zazelenají, sluníčko mě zase začne po ránu šimrat na tváři a já se díky němu budu víc usmívat. Jaro je obdobím, které ve mně daleko víc evokuje nové začátky a příležitosti.
Tak už přijď, milé Jaro, protože já mám přece romantiku ráda. A s tebou si ji spojuju nejvíc. Cynismus ve mně probouzí jen příchod zimy. A Vánoc. A narozenin.
Jo jo. Narozeniny bolí každý rok víc a víc. Možná bychom se letos mohli domluvit, že přestaneme nejen s kupováním vánočních dárků, ale i se slavením toho, že jsme zase o rok starší. Alespoň v mém případě.
Pojďme se prostě scházet a dělat si radost kdykoliv během roku. Jen tak. Bez někým stanovené příležitosti.
Protože chceme.
Hlasité předčítání