Klub literátů
Celý život píši do šuplíku. Básně, písně, povídky, pohádky, divadelní hry, fejetony i jiné malé, či větší texty, na které jako laik neznám ani pojmenování.
Celé své dílo mohu přirovnat k zahradě plné skvostů. Nejsou to skvosty, které by byly vzácné pro svou unikátnost, ale proto, že jsou moje. Vytvořil jsem je vlastní silou mozku, jen s použitím pera a papíru. Mám v ní tři statné stromy. To jsou romány. Spoustu roztodivných keřů, které připomínají povídky. Mezi nimi jsou stovky zakrslých stromečků, jako písňové texty, které vykvetou jen s použitím hudby. Dále jsou tu samorosty. To jsou fejetony, které jsem někde našel, opracoval a položil vhodně mezi tu faunu. Celý prostor okrašlují květiny. Básně, krásné i méně krásné. Některé květiny jsou uvadlé. Stačí však na nich trochu zapracovat, zalít a stanou se z nich ozdoby celé zahrady. Na několika místech jsou záhony. Co záhon, to divadelní, či rozhlasová hra. O ty se musím starat, jinak zarostou plevelem. Občas se na ně podívám a změním slovo, větu, či dokonce celou pasáž. To z nich vytrhávám plevel, či přesázím výpěstky na jiná místa, aby byl celý záhon hezčí a hlavně modernější. Snad nejradši mám ve své zahradě sádrové trpaslíky. To jsou pohádky, které jsem uplácal pro děti, aby se jim na mé zahradě líbilo.
Často se zahradou procházím. Mám z ní radost. Je to zahrada má a nedal bych jí nikomu na světě. Na rozdíl od jednoho souseda, který prodává své výpěstky za peníze, si mohu ve své zahradě dělat, co chci. Je pravda, že jsem kdysi sousedovi záviděl. Je bohatší než já. Jenže jaké je to bohatství? On se nemůže svými výpěstky pokochat, polaskat a pomazlit.
Jednoho dne přišel neviditelný pán.
„Vy máte ale krásný keřík! Nechtěl byste ho zveřejnit? Nechám k němu udělat cestičku z ulice, aby si jej mohl prohlédnout každý návštěvník, který bude mít zájem se procházet mým parkem.“
Tím keříkem byla má povídka Elibeth. Váhal jsem, ale nakonec, proč ne. Je opravdu krásná. Nejdřív jsem měl o ní strach. Co když jí návštěvníci polámou větve? Co když jí ukradnou? Co když na ní budou močit? Co když pod ní budou házet odpadky?
Všechny mé obavy byly zbytečné. Elibeth je stále na svém místě a jen počítadlo hostů zaznamenává neviditelné návštěvy. 601, 602, 603. Všichni čtenáři jsou neviditelní a tak se s mou chloubou nestalo nic zlého. Dokonce s narůstajícím počtem čtenářů vykvetla.
Čekal jsem nějaký čas a po zralém uvážení zpřístupňuji svou zahradu všem na obdiv. Kousek po kousku otevírám pomyslná dvířka, aby se lidé mohli pokochat mými výpěstky. Před každou špetku mého já položím jmenovku s obrázkem. Jednou, až umřu, zbude tu po mě zahrada, po které se budou moci všichni volně procházet. Stane se součástí parku, který je spojením mnoha zahrad krásným prostorem pro procházení. A to i při špatném počasí.
Díky pane neznámý. Ten park se jmenuje Klub literátů.
Hlasité předčítání
