Tramvaj číslo 22 se sunula ranním městem jako unavený had. Všichni se tvářili, že neexistují. Sluchátka, pohledy do mobilu, nebo do prázdna. Vzduch byl těžký, jako by se v něm vznášela mlha z nevyřčených výčitek.
Mladík seděl u okna. Vypadal obyčejně — batoh na klíně, sluchátka v uších, ale oči měl otevřené. Všiml si těhotné ženy, která se snažila udržet rovnováhu mezi bříškem a taškou s rohlíky. Tramvaj cukla, ona se zapřela o tyč, ale bylo vidět, že jí to nedělá dobře.
Bez váhání vstal. „Sedněte si,“ řekl jí klidně, s úsměvem, který nebyl ani přehnaný, ani vlezlý. Prostě lidský.
Žena se pousmála a udělala krok k uvolněnému místu. Ale než se k němu dostala, z opačné strany se přihnala starší paní. Vlasy nalakované, drží tvar jako beton, kabelka z falešné krokodýlí kůže pevně sevřená, výraz neústupný. S nečekanou obratností se usadila.
„Promiňte,“ řekl mladík, „to místo bylo pro tu těhotnou paní.“
„Já jsem stará,“ odsekla důchodkyně. „A mám artrózu.“
Těhotná žena zůstala stát. Mladík se nadechl. „Ale já jsem to místo uvolnil jí. Můžete prosím…“
„A kdo jste vy, že rozhodujete, kdo si smí sednout?“ zasyčela paní.
A pak se ozvala tramvaj. Ne ta kovová, ale lidská.
„Nech ji být, vždyť je stará!“ „To je dneska mládež, samá arogance!“ „A proč si ta těhotná nesedne jinde?“ „Tohle není vaše soukromá tramvaj!“ „Mladí si myslí, že jim patří svět!“
Mladík se otočil. Všichni, kdo ho právě kárali, seděli. Nikdo se nezvedl. Nikdo nenabídl místo. Jen slova, jako kulky, mířila na něj.
Těhotná žena se usmála. „Děkuju, že jste se snažil. Ale raději už vystoupím a sednu si na lavičku.“
A opravdu — tramvaj zastavila, ona vystoupila. Mladík zůstal stát, opařen tím, co se to právě odehrálo. Starší paní seděla, tramvaj utichla a jela dál.
Venku svítilo slunce. Uvnitř bylo dusno. Ne z tepla, ale z toho, co se neřeklo. Co se neudělalo.
Mivo 27.8.2025
Hlasité předčítání