Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mělo zajímat, že jsem v jejich očích přezkou na opasku nějakého vymyšleného hrdiny? Že jen kvůli tomu patřím do souhvězdí, jež nese jeho jméno? Když se mi zachce, můžu si klidně popovídat s někým z oje Velkého vozu. Ostatně, my hvězdy už si ani nevzpomeneme, v kolika takových souhvězdích jsme dosud trčeli a stále trčíme. Ať se na nás dívali odkudkoliv a kdovíjak dlouho, pokaždé jsem to byla já. Stárnu a cestuji, ale jim všem je to jedno. Tak co je na tom tak zajímavého? Povídat si mohu s jakoukoliv hvězdou. Ať se vám to líbí, nebo ne.
Abyste mě ale pochopili správně, jen ať si v nás klidně vidí třeba velrybu, kompas, nebo i mikrovlnnou troubu. Jestli je pak pro ně svět a vesmír srozumitelnější, prosím. My hvězdy na ně všechny svrchu hledíme a myslíme si své. A do toho nám zas vy nemluvte. Ať už máte chapadla, přísavky, vznášíte se či jste jen tak unášeni tekutinou, nebo chodíte po všelijakých končetinách. Prostě ať jste uzavřeni v jakékoliv formě, jste pro nás zajímaví. Pociťujeme pak cosi jako rodičovskou zodpovědnost, zvědavost, když toužíme zjistit, jak se vám daří.
A proto jako my zajímáme vás, když se pokoušíte odhalit, co že jsme to zač, tak i my vás sledujeme. Někdy jsme dojaté, jindy hrdé, pak zase trneme a najdou se i chvíle, kdy se obyčejně bavíme. Odpusťte nám to, ale někdy prostě nejde jinak. Vždyť některé pamětnice vás pozorují už celé miliardy let. Tomu už se dá říkat nadhled a odstup. Jsme pak spravedlivé v našem úsudku, když jsme znova a znova svědky vaší nepoučitelnosti. Ale upřímně řečeno, s některými z vás už to začíná být nudné. Tak co s vámi? Že byste nás přece jen ještě překvapili?
—
“No nemám pravdu? Podívej se přece na ně. Zdá se, že už jsou v tom zas až po uši. Nebo se mýlím?” vyslala Alnilam otázku až k Mizaru, se kterým toho v poslední době napovídala nejvíc. Dlouhá chvíle se koneckonců nejlépe ukrátí s někým sympatickým. A hvězdy měly příležitost poznat, jak vypadá taková skutečně velmi dlouhá chvíle.
Vypravěč si ještě na tomto místo dovolí krátce poznamenat, že se pro srozumitelnost rozhodl nazývat dva hlavní protagonisty příběhu těmito pozemskými jmény. Nepředpokládá totiž, že by jeho čtenáři pocházeli z jiného koutu vesmíru, než právě ze Země. I když kdoví.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad personifikovat hvězdy a nechat je s nadhledem glosovat lidské dějiny je velmi nosný a přináší zajímavou filozofickou rovinu. Myšlenka, že lidská potřeba jistoty (od mýtů přes náboženství až po vědu) je z vesmírného hlediska vlastně úsměvná, dává textu nečekanou hloubku. I když se nejedná o akční zápletku, tento konverzační koncept funguje jako skvělé zrcadlo nastavené lidstvu.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu dýchá příjemně melancholická a lehce cynická nálada prastarých bytostí, pro které jsou celá tisíciletí jen zlomkem vteřiny. Podařilo se ti skvěle zachytit ten obrovský vesmírný odstup a zároveň jakousi pobavenou rodičovskou shovívavost hvězd vůči lidem. Atmosféra by mohla být ještě o něco silnější, kdybys kromě dialogu zapojil i více smyslových popisů samotného vesmíru a vizuálního pozorování planety.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl psaní je vyzrálý, máš bohatou slovní zásobu a dialogy mezi hvězdami plynou velmi přirozeně a inteligentně. Vstup vypravěče ve druhé části působí trochu rušivě a zbytečně vytrhává čtenáře z jinak pohlcující konverzace. V textu se objevuje několik drobných překlepů (např. „kde jsem zůstali“ nebo „Vůbec jsem je nezajímali“ místo „jsme“), ale celkově je povídka velmi čtivá, plynulá a stylisticky na vysoké úrovni.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi inteligentní a přemýšlivý text, který ukazuje tvůj cit pro filozofické přesahy a schopnost psát poutavé dialogy. Ačkoliv povídce chybí klasická dějová linka a akce, dokáže čtenáře udržet v napětí čistě silou myšlenky a zvědavostí, co hvězdy nakonec uvidí. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělý pozorovací talent a umíš pracovat se složitějšími tématy.