Povídka

Půvab nekonečné změny
Četba díla zabere cca 17 min.

Autor: Zavel

Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již nedělalo potíže provést to efektivně, tedy zhluboka a s přiměřenou dávkou životní moudrosti, jíž se mu do těchto dnů podařilo nabýt. Jaro bylo ten tam, jeho vláda se rozpustila ve vlnách tetelícího se letního vedra a ostrých lijáků. Jako by na něj již zapomněl. Přesto si aspoň něco z jeho odrazu stále nesl s sebou. Bezděky se mu vybavil obraz zvolna se rozvíjejícího květu, jenž vzápětí podlehl zhoubně tvořivé síle času.

“Kdepak, mladej, nikdo mi nedal na vybranou. Ani jednou! Prostě jsem tu musel žít. Narodil jsem se tu a prostě žil. Tímhle světem kolem mně. Mým prostřednictvím pak žil zas on. Tak jednoduše to chodí. A ať se mi dařilo jakkoliv, věř nebo ne, nakonec se mi tu zalíbilo a já dokázal ocenit, co tento kraj nabízí a dává a žádá na oplátku. “ Sklopil oči do hrnku s čajem a rumem a zhluboka si odkašlal. Přesto zatoužil po cigaretě. Když za okamžik místnost opustil, zeť si zoufale povzdechl.

Venku se mezitím spustil déšť. Několikrát se zablýsklo. Průtrž mračen nabývala na síle. Dvorem se valily proudy vody. Na své cestě porazily několik květináčů a kutálely je až k odpadnímu kanálu. Obsah některých se vyplavil uprostřed dvora, hlína se rozpustila v řídnoucí bláto a nezadržitelnému přívalu tak vzdorovaly již jen obnažené kořeny k nepoznání uválených muškátů bezvládně spočívajících na betonové dlažbě. Ta však jen stěží poskytne dostatek energie k zachování života umírající květiny.

Se zdánlivě odcházejícím přívalem bouře vyrazil zpoza dveří náhlý výbuch dětského pláče. Ač k nevíře, děvčátko se mělo čile k životu. Jako by snad pláč měl být pravým vyjádřením jeho podstaty. Ať byl, či ne, vyznačoval se krajní účinností coby projev snahy ukřičeného novorozence o přežití. Dokonce i pozornost onoho mírně nahluchlého staříka upoutal. Jeho oči zvlhly a letmým pohledem zavadil o nástěnné hodiny. V tu chvíli měřený čas přestal být významný. Vichřice opět zesílila. Hromy ještě neřekly poslední slovo. Jako by nově příchozímu uzlíčku svalů, buněk a atomů hodlaly cosi naznačit. Ten s nečekanou silou zaplakal znovu a pak zmlkl. Hustá mračna prořízl paprsek slunečního svitu. Déšť z čista jasna ustal, bouře jako by se zhmotnila jen z neklidných představ těch čtyř, kteří se pro tu chvíli cítili jako ve středu vesmíru. Jen povalené květináče a trsy trávy sčesané směrem k víku povrchové kanalizace připomínaly její nedávnou přítomnost. Děcko s uspokojením sálo matčino mléko.

Nenadálý příval horka však zanedlouho dvůr vysušil a deštěm osvěžený vzduch se naplnil bzukotem včel, vos a much. Ptáci se znovu odvážili do výšin, kde pokračovali ve svých nekonečných hmyzích hodech. Jen koruny stromů ještě nějakou chvíli svlažovaly zem pod nimi, jako by se snažily předat zemi, co jen mohly z nadílky životodárné vody. Nebe se pročistilo. Kdo by jen uvěřil, že před několika málo okamžiky tu vládla nemilosrdná smršť, která nebyla sto vnímat život a smrt, či dokonce odlišit jednu od druhé. Dávala i brala bez rozdílu. Dávala prostřednictví smrti, brala životem.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
světkuška
Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní - t...
“Jen se na tu nádheru podívejte. Je snad možné spatřit kdekoliv na světě něco krásnějšího?...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Maminko, v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zat...
Pavučina Z postranní uličky, kde se obvykle válí smetí a vzpomínky v podobách zmačkaných ple...
Nepříjemná událost „Kdo to udělal?“ Wer hat es gemacht? Wer hat… V jednom z proudících ve...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
  Jak vytouženým klidem se nám může stát zvuk smějících se dětí. Jeden z kluků se ujal...
Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní - t...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Clock Retro Glasses A Book  - herbert2512 / Pixabay
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
aneb o komunikaci ...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
0