Měla jsi na sobě hladkou zelenou tuniku přepásanou šňůrou s dlouhými konci. Pod pravým ramenem ti ruku obepínal kovový nápažník se spirálovými zakončeními. Tehdy jsem nic z toho neuměl pojmenovat, to jsi udělala až ty, když jsi mi vysvětlila, že jsou to šaty z přelomu letopočtů. Myslel jsem, že je to jakási tvoje hra na Keltku.“
„Ale já jsem asi nebyla Keltka,“ přerušila mě Alina. „Ve skutečnosti jsem poprvé umřela, když keltské město, které tam stálo, dobyli a vypálili Markomani.“
„Cože!?“ vyhrklo ze mě. „To jsem se vážně zbláznil?“
„Byla jsem s Markomany jako otrokyně jejich náčelníka. Možná jsem k nim tedy ani nepatřila. Přišla jsem ale s nimi.“
Opět jsem se násilím přinutil nedivit se ničemu.
„A proč jsem já teď tady, Alino?“ zeptal jsem se.
„V časech oppida jsem se jmenovala Madalwine, nebo mi můžeš říkat Malvino.“
„Co je zase tohle? Ostatně…, je jedno, jestli Alina nebo Malvina. Proč jsem tady právě teď?“
„Ty nevíš? Je přece 1. srpen, Lughnasadh, čtvrtící den.“
Hlava se mi skoro zavařila, jak jsem vzpomínal, co o tom vím. Nakonec jsem si vybavil, že Lughnasadh označoval počátek sklizně pšenice a ječmene, podle boha Lugha. Čtvrtící den se mu říkalo, neboť byl po svátcích Imbolc 1. února, Beltain 1. května, třetím hlavním svátkem připadajícím na 1. srpen, který ještě se Samhainem, slaveným z 31. října na 1. listopadu, rozděloval keltský rok na čtvrtiny.
„A co s tím mám já společného?“
„Tenkrát jsme se poprvé poznali,“ řekla Alina, nebo Malvina, mohl jsem si vybrat.
Zoufale jsem se snažil vyvolat v mysli něco z té doby, ale marně. Spatřil jsem jen obrazy, jak napřed s Alinou stojíme na kopci u kříže a objímáme se a líbáme v lijáku, vítr s námi cloumá, proudy vody padají z nebe a chladí výheň v mém těle, a potom, jak klečím na zemi v této kůlně, Alina v mém náručí a v hrudi jí krví mokvají tři rány. Avšak doba pádu oppida ve mně žádnou představu nevytvořila.
„Ještě si nevzpomínáš?“ otázala se.
„Je mi líto, ale ne, Alino.“
„Malvino,“ opravila mě a dodala, „tak pojď.“
Vyplula ke kupě sena, já za ní. Prošli jsem jí, jako by tam nebyla. Na druhé straně jsme se objevili na kopci nad vesnicí v místě, kde nyní stojí kříž, jenže teď jsme byli v nějaké svatyni, doléhal k nám divoký křik, rány, řinčení a praskání. Venku hořely domy, v plamenech byly střechy dvorců i palisády a všude spousta markomanských bojovníků, kteří konali dílo zkázy. Vrhali oštěpy, bili se s obránci města sekerami a meči. Pronásledovali nešťastné obyvatele oppida. Ty, které dostihli, buď ihned zabili, nebo je někam odvlékali. Sledoval jsem ohromeně válečnou vřavu.
Hlasité předčítání