Ztěžka vydechl. Tohle se mu děje pořád. Vždycky se něco musí podělat, Dave Parnell prostě neměl štěstí.
„No ovšem, jak jinak,“ postěžoval si Dave odevzdaně.
„Nechceš to zkusit ještě jednou?!“ naléhal Roger.
Dave zakroutil hlavou.
„Tak mě k tomu alespoň pusť!“
Je to marné, kamaráde, pomyslel si Dave. Když si smůla najde slabé místo pevně se zakousne a jen tak nepustí. Alespoň jeho ne.
Přesto vystoupil, aby uvolnil místo řidiče.
„Tak to zkus, ale naděje si nedělej. Jak si mě smůla najde, je hotovo,“ povzdechl Dave.
Roger přelezl odbrzďovací páku a zapadl na místo řidiče. Tiše se pomodlil.
V dálce se náhle rozezvučela siréna, která oznamovala příchod problémů. Spousty problémů v uniformách a s pouty za pasem.
„Slyšíš to! Ha! A je to tady, půjdeme zase sedět!“ zajásal trpce Dave. Tak si ho smůla definitivně podala.
Roger cítil, jak se v něm začíná vařit krev. Byl nebezpečně blízko od výbuchu vzteku. Ještě jednou ten hubeňour otevře pusu a zaškrtí ho jedním z těch zlatých náhrdelníků, kterých měli plný vůz.
Špinavé prsty pevně uchopily klíčky v zapalování. Roger zavřel oči. Vnímal pouze zesilující zvuk sirény.
„Prosím, prosím, zlatíčko. Naskoč. Udělej mi radost holka, vezmeme tě do prvotřídní myčky, navoskujeme, navoníme, budeš mít hotovej wellness. Jenom prosím tě, naskoč…,“ škemral polohlasem.
„Ta potvora se na tebe leda vyprdne! Budeš mít štěstí, když v tom krámu nakonec neuhoříš!“ vřískal Dave a v panice přešlapoval před vypáčenými dveřmi zlatnictví.
Roger otočil klíčkem a sešlápl pedál plynu.
Někde uvnitř stroje to škytlo. Tři ze čtyř rotorů se ledabyle protočily.
Dave ponořil obličej do dlaní. Nemohl se na to dívat. Celá situace mu připadala příliš komická na to, aby se rozbrečel, ale zároveň příliš nešťastná na to, aby vybuchl v zoufalý smích.
Roger nepřestával dupat na plyn jako na nesmrtelného švába producírujícího se u něj v kuchyni a agresivně otáčel klíčkem stejně jako knoflíkem hlasitosti, když pouštěli v rádiu jednu z jeho oblíbených skladeb.
V autě to několikrát zakuckalo, něco cinklo a z kapoty se začal linout podivný zápach. Dva motory přesto rázem plně naskočily. Dave si odkryl obličej.
Roger tomu dal ještě jeden pokus a přidal se i třetí motor. Se třemi už se letět dá.
„Uhni!“ vřískl Dave. „Je to mý auto, slyšíš, vypadni! Nikdo mi s ní lítat nebude!“
Roger měl sto chutí komplice jak se patří seznámit se svým novým multifunkčním páčidlem švýcarské výroby, jenže nebyl čas. Nasupeně opět přelezl přes odbrzďovací páku na místo spolujezdce.
„Ale makej, nebo tě budu každej den mlátit ve vězení!“ zaburácel Roger, aby Dave věděl, že to nebylo zadarmo.
Dave obratně naskočil, zabouchl za sebou, odbrzdil páku a zamáčkl startovací knoflík.
Stará kvadrokoptéra Honda Meganeura II kombi se houpavě a neochotně vznesla vertikálně do vzduchu. Nikdy to sice nebylo zrovna závodní auto, ale vysazený čtvrtý motor byl velmi znát.
Střechy budov pod nimi ubíhaly jako roky života ve vězení. Dave měl co dělat, aby své auto udržel v jakž takž přímém letu. Roger se co chvíli nervózně ohlížel do zpětného zrcátka. Policie byla někde na blízku a on se za mříže vrátit nehodlal. To by raději rovnou vystoupil a vše ukončil.
„Nechceš na to trochu šlápnout?“ otázal se rýpavě.
Hlasité předčítání
