Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali se v nekonečné procesí, mířící do neznáma. Vcelku jsem ignorovala tváře, šlo mi jen o ten pohled na chaos kolem. Svým způsobem byl uklidňující, dokud se se soumrakem ulice nevyprázdnily a nenastalo vzácné ticho tolik typické pro maloměsto. Sem tam jsem minula pochybnou skupinku, člověka co venčí psa, auto nebo další osamělou bytost, co se snažila nadýchat nočního vzduchu a vyprázdnit si hlavu. Můj prázdný, tichý byt mě ničil i děsil.
Kdysi bylo skoro mým denním rituálem po škole hodit tašku do kouta, vzít peněženku, mobil, sluchátka a vyrazit do ulic po své oblíbené trase, jejíž vzdálenost záležela na tom, jak moc se mi nechtělo domů, zakončenou uprostřed polní cesty, kde bylo ticho, studený vzduch, silný vítr a spousta nejčastěji spousta bláta. Tam jsem mohla svobodně vykřičet cokoliv, protože nikdo neposlouchal. Nikoho nezajímala dívka na polní cestě, která v sobě pohřbila téměř všechny pocity a jen v tomto místě je mohla vypustit ven. Čím častěji jsem to odkládala, tím více věcí mě ničilo zevnitř. Mé vlastní tělo se stalo jakousi klecí, ze které se nedokážu dostat ven.
A pak přišla ONA. Vdechla život do prázdné skořápky, odemkla klec a zvedla mě ze dna. Chtěla jsem létat, ukázala mi jak. Byla se mnou každou chvíli, naučila mě milovat nejen fyzicky. A pak… prostě zmizela. Odešla neznámo kam, nenechala vzkaz. Odešla bez varování. Bez náznaku. Jakoby tu vůbec nebyla. Jediným důkazem byla vzpomínka na ni a nepatrná vůně. Nechala mě znovu spadnout na dno, vzala mi naději, vzala mi křídla, která mi sama dala. Zlomila srdce, zmátla mysl, pošramotila duši. Její poslední připomínka se rozplynula, když jsem otevřela všechny okna.
Tak jsem seděla na zábradlí a pozorovala ruch kolem sebe. Pocit chaosu v mém životě, jsem se snažila zmírnit sledováním chaosu kolem. Snažila jsem se v té trýzni najít nějaký smysl.
Jednou na stejném místě, jsem ji uviděla. Nedokázala jsem to pochopit, ale byla tam. Jen pár metrů ode mě. Smála se a tiskla se k dívce s tragickým výrazem ve tváři. Až moc dobře jsem v ní viděla sebe samu. Přesně takhle to začalo. Stejný scénář. A také jsem věděla, jak to skončí. Bolestí, smutkem, chaosem. Blížily se ke mně a já se nesnažila skrýt. Ne. Musela jsem to ustát, jinak by přišly další otázky: „co kdyby?“. Co kdybych k ní přišla? Co kdyby se mi to jen zdálo a já si ji spletla s někým jiným? Co by udělala? Co bych udělala já? A tak jsem slezla ze zábradlí¨a postavila se tak, aby ani na okamžik nebylo pochyb, že ustojím každou překážku. Dál se blížila, ani si možná neuvědomovala kam kráčí. Komu bude muset za chvíli čelit. Zjistila to až v okamžiku, kdy byla necelé dva metry ode mě a já na ni promluvila.
„Nazdar.“
S úlekem se zastavila a zadívala se mi do tváře. Její úsměv na chvíli vyhasl.
„Copak? To mě ani nepozdravíš?“
„Ale jistě, ahoj. Jak se máš?“ její obličej opět rozzářil úsměv. Bývala to nadaná herečka, to se musí nechat. Já bohužel ne. Výraz mé tváře značně potemněl a obě dívky si toho všimly. Ta druhá, jen těkala pohledem mezi mnou a NÍ.
„Naprosto skvěle, víš, ono to ani jinak nejde, když někdo odejde bez jediného slova. Mohla jsi mít alespoň dostatek slušnosti a říct, že to chceš ukončit.“
„Netuším o čem to mluvíš. Jestli jsi v našem přátelství viděla něco víc, tak se moc omlouvám, ale já jsem momentálně šťastně zadaná.“ aby dala důraz svým slovům, chytila dívku vedle sebe za ruku a propletla s ní prsty. Ta stále nevěděla jak reagovat.
„Měj se.“ řekla ještě než nebohou dívku odtáhla pryč ode mě.
„Kdo to byl?“ zaslechla jsem ještě tu smutnou holku.
„Nikdo.“
Nikdo. Slovo, které naprosto přesně vystihlo mou situaci. Byla jsem pro NI Nikdo. Jen hračka. Chvilkové pobavení. Experiment.
Sedávání na zábradlí a pozorování chaosu kolem se stalo mým novým rituálem. Každý den po práci jsem přišla do prázdného bytu, nažehlený kostýmek a nepohodlné boty vyměnila za rifle, mikinu a tenisky. Do kapes jsem vrazila nějaké peníze, cigarety, klíče, popadla mobil se sluchátky a vyrazila do chladné ulice.
V uších mi zněly písničky, jejichž slova bych zvládla odříkat zpaměti. Lidé chodili sem a tam, neměnný chaos, hledání smyslu. Kdybych mohla, vykřičela bych vše, ale nebyl na to prostor. Lidé nepotřebovali novou atrakci, kterou bych se pro ně určitě stala. Ne. Raději jsem vše zadusila v kouři cigaret, utopila v alkoholu, vytlačila přepracovaností. Stmívalo se, rozsvěcovaly se pouliční lampy. Já dál seděla na zábradlí a pozorovala zklidnění maloměsta. Nesourodé chuchvalce lidí se rozplynuly, sem tam, prošla menší skupinka, která dávala dost hlasitě najevo, že noční klid je jim ukradený. Potahovala jsem ze zbytku cigarety a přemýšlela, zda si zapálit další. Nechtělo se mi do prázdného bytu.
Lehký dotek na rameni mě vyděsil. Když jsem se otočila, spatřila jsem tvář dívky s tragickým výrazem. Hýbaly se jí rty, ale přes hudbu jsem jí nerozuměla. Vytáhla jsem si proto sluchátka z uší.
„Promiň, cos říkala?“
„Ptala jsem se, jestli tu, máš volno.“
„Jistě.“
Sedla si vedle mě na zábradlí. Chvíli jsme seděly v tichu. Pochopila jsem, že se snaží něco říct, ale nevěděla jak. Nebo možná, neměla odvahu?
„Ty a ONA… Vy jste…“ snažila se najít vhodná slova. Pochopila jsem o kom mluví i na co se snaží zeptat.
„Co? Chodily? Šoustaly?“
Přikývla.
„Jo, obojí. Vydrželo to celé tři měsíce.“ odfrkla jsem si.
„Aha. A co se stalo?“
„Vypařila se. Najednou byla pryč.“
Chvíli to vstřebávala. Jakoby se snažila najít v tom smysl.
„Takže už se nevrátí, co?“ zašeptala a vypadala, že se sesype.
„Ne, nevrátí. A pokud ano, tak zavěšená do někoho jiného.“
„Já myslela, že… prostě … ONA ….“
„Jo já vím. Světlo tvého života, vytáhla tě z temnoty vlastního nitra, ukázala ti jak létat a pak tě prostě srazila na dno.“ Bykla jsem fakt hnusná. Chvíli na mě hleděla, v očích ten svůj tragický výraz smíšený s uvědoměním.
Opět nastalo ticho. Ani jedna se neměla k odchodu. Ani jedna neměla co říct. Dvě zlomené bytosti sedící na zábradlí, co přemýšlejí nad tím, jak moc jsou si podobné. Dokud mi v hlavě neproběhla věta „A co když je to odpověď?“opatrně jsem položila svou dlaň na její. Malinko ucukla, ale pak dotek útěchy přijala.
„Mimochodem, kdo vlastně jsi? Minule jsme nebyly představeny.“ Narušila jsem nastalé ticho.
„Jsem Nikdo.“ řekla prostě.
Nikdo. Slovo vystihující naše životy. Nikdo.
A můj byt už nebyl prázdný…
Hlasité předčítání
