Nový začátek

DramaNapětíRozjímáníSci-fiVěda

⏱️ Doba čtení: cca 8 minut

Z perspektivy boha, nebo snad jen bytosti obývající vyšší dimenze, to musela být úchvatná podívaná. Kdyby se pozorovatel dokázal vymanit z okovů lineárního času a pohlédl na absolutní realitu s patřičným odstupem, nespatřil by chladnou, statickou prázdnotu. Viděl by Vesmír. Ten skutečný, s velkým počátečním písmenem. Nekonečný, pulzující oceán hyperprostoru, v němž se neustále, v nezastavitelném rytmu, rodily a umíraly lokální vesmíry.

Připomínalo to grandiózní ohňostroj trvající celou věčnost. Zářivé záblesky velkých třesků rozčísly temnotu, načež se z nich zformovaly rozpínající se sféry – bubliny plné galaxií, hvězd a prachu. Tyto bubliny se nafukovaly, žhnuly životem a energií, až dosáhly své kritické meze. Pak se jejich pohyb zastavil. Gravitace, ta neúprosná a trpělivá síla, nakonec vždy zvítězila nad expanzí. Bubliny začaly splaskávat, hroutit se samy do sebe v gigantickém velkém krachu, aby se v jediném, nepředstavitelně hustém bodě znovu zažehly k dalšímu třesku. A tak pořád dokola. Kosmický dech o nekonečně mnoha plicích.

Kaelen, vrchní navigátor exodu, tuto vizi právě sledoval. Nestál však mimo čas. Stál v navigačním jádru archy Aethelgard, gigantického plavidla velkého jako menší měsíc, které tiše viselo na orbitě umírající planety. Místnost kolem něj byla strohá, kruhová a bez oken, stěny lemovaly jen nekonečné řady chladně modrých serverů, jež bzučely výpočty, na kterých záviselo přežití celého lidského druhu.

Před ním se vznášela holografická projekce. Nebyla to mapa hvězd, nýbrž mapa multiverza. Zářící sféry, některé se rozpínající, jiné se hroutící.

„Zrudnutí galaxií zmizelo už před milénii,“ ozval se tichý, ale pevný hlas. Byla to Elara, hlavní astrofyzička projektu. Stála na druhé straně holografického stolu, tvář ozářenou zlatavým světlem simulace. „Nyní vidíme jen modrý posuv. Všechno se řítí k nám. Nebo spíše, všechno se řítí do jednoho bodu. Náš vesmír se vrací domů, Kaelene.“

Kaelen opřel obě dlaně o chladný kovový okraj stolu a zhluboka vydechl. Znal ta data nazpaměť. Pozemšťané – ačkoliv Zemi už nikdo neviděl eony let a lidstvo se rozprostíralo na stovkách světů – věděli o svém osudu už celá staletí. Jejich domovský vesmír, s malým „v“, byl starý. Vyčerpaný. Překročil bod zlomu a nyní se smršťoval. Teplota mikrovlnného pozadí stoupala, vzdálené galaxie se přibližovaly děsivou rychlostí. Do absolutního kolapsu, do velkého krachu, zbývalo sotva pár tisíc let. V kosmickém měřítku to nebyla ani setina vteřiny. Byla to doba umíráčku.

„Tisíce let se zdají jako dlouhá doba, Elaro,“ pronesl Kaelen, aniž by spustil zrak z projekce hroutící se bubliny, která představovala jejich realitu. „Ale pro přesun bilionů duší je to sotva zítřek.“

„Infrastruktura je připravena,“ odpověděla a prstem přejela po ovládacím panelu. Projekce se změnila. Hroutící se bublina jejich domova se zmenšila a vedle ní se zvýraznila jiná. Byla jasná, pulzující energií, s hladkým okrajem, který se agresivně rozpínal do prázdnoty hyperprostoru. „Cílová realita. Vesmír čtrnáct. Je mladý. Podle našich sond má za sebou teprve nějakých třináct miliard let expanze. Fyzikální zákony jsou stabilní, kosmologická konstanta téměř identická s naší. Má před sebou biliony let života, než ho čeká stejný osud jako nás.“

Kaelen vzhlédl k mladé ženě. Viděl v jejích očích to, co cítil sám – směsici absolutního, paralyzujícího děsu a nezměrné naděje. To, o co se pokoušeli, nemělo v historii existence obdoby. Nebyli první civilizací, která čelila konci svého vesmíru, o tom nepochyboval. Ale možná budou první, která mu unikne.

Lidstvo vybudovalo Průrazníky. Obří prstence hmoty a exotické energie, rozmístěné u supermasivních černých děr napříč zbývajícím osídleným prostorem. Tyto stroje měly v jeden přesně synchronizovaný okamžik využít gravitační sílu hroutících se galaxií k tomu, aby propálily díru do samotné membrány časoprostoru. Měly vytvořit most. Tunel napříč prázdnotou Vesmíru s velkým „V“, vedoucí přímo do mladé, rozpínající se bubliny.

„Jaký je stav flotil na periferních světech?“ zeptal se Kaelen, narovnal se a promnul si unavené oči.

„Nalodění je stoprocentní. Všechny archy na orbitách Epsilon Eridani, Nové Prahy, Tantalus Prime i na okrajových těžebních koloniích hlásí plnou připravenost k zážehu tranzlačních motorů. Čekají jen na nás. Na synchronizační signál z Aethelgardu.“

Kaelen pomalu přikývl. Tíha okamžiku na něj dopadla s fyzickou intenzitou. Opouštěli kolébku. Místo, kde vznikl uhlík, z něhož jsou složeni. Opouštěli prach svých předků, opouštěli historii zapsanou do hvězd, které se nyní hroutily do zapomnění. Až projdou trhlinou, most se za nimi zhroutí. Jejich starý vesmír se zmačká do nekonečně žhavého bodu, spálí všechny stopy po tom, že tu kdy lidstvo bylo, a pak exploduje v novém třesku, z něhož vzejde úplně nová fyzika, nová hmota, snad i nový život.

Ale oni už u toho nebudou.

„Zahajte sekvenci rozhraní,“ přikázal Kaelen. Hlas se mu nezachvěl, i když jeho duše ano.

Elara zadala příkazy. Okolní servery změnily barvu z chladné modré na pulzující purpurovou. Navigační jádro prostoupilo hluboké, subsonické vibrace. Nebyl to zvuk, ale spíše pocit, jako by samotné předivo prostoru kolem nich začalo sténat pod neuvěřitelným tlakem.

V holografické projekci mezi nimi se objevil tenký, oslnivě bílý paprsek, který spojil jejich hroutící se domov s mladou, expandující sférou. Most byl navázán.

Kaelen si představil ty stovky gigantických arch, ty tisíce menších doprovodných lodí, jak se v tuto chvíli řadí k prstencům Průrazníků. Miliony rodin uloženy v kryogenním spánku, tisíce techniků a pilotů se zatajeným dechem sledujících monitory. Nebe nad jejich domovskými světy už nebylo černé. Bylo zlověstně fialové a modré, jak se k nim vesmír hnal zpět.

„Trhlina je stabilní,“ ohlásila Elara, její hlas byl nyní o oktávu vyšší, prozrazující potlačované vzrušení. „Energetické štíty arch drží. Přechodové vektory jsou uzamčeny.“

„Tedy kupředu,“ řekl Kaelen tiše. „Do neznáma.“

Když Aethelgard vstoupil do trhliny, neozvala se žádná exploze. Nebyl to skok hyperprostorem, na jaký byli zvyklí. Bylo to, jako by proklouzli oponou reality. Na nepatrný zlomek sekundy, který však v lidské mysli trval celou věčnost, Kaelen spatřil to, co simulace nedokázala plně zachytit.

Spatřil Vesmír. S velkým „V“.

Skrze průzory vnímání, které lidský mozek nedokázal zpracovat jinak než jako abstraktní umění, viděl nekonečnou temnotu proříznutou miliardami ohňostrojů. Viděl zrození a smrt realit v jediném okamžiku. Viděl majestátní agónii kolabujících světů i dravou energii těch nově narozených. Byla to krása, která drásala duši svou absolutní lhostejností k existenci jedince, a přesto v ní byl hluboký, posvátný řád.

A pak to zmizelo.

Vibrace ustaly. Purpurové světlo serverů se vrátilo ke své uklidňující modré. Holografický stůl na okamžik zablikal a pak vykreslil novou mapu. Už to nebyla mapa multiverza. Byla to lokální hvězdná mapa.

Byly tam hvězdy. Žlutí trpaslíci, modří obři, zárodky mlhovin. Nebyly zatížené modrým posuvem blížící se zkázy. Vzdalovaly se od sebe v poklidném, majestátním tanci expanze. Byl to mladý vesmír. Plný prázdného prostoru, plný nevyužité energie. Plný času.

Elara stála bez hnutí, po tvářích jí stékaly slzy, o kterých ani nevěděla. Kaelen pomalu zvedl ruce ze stolu. Cítil se neuvěřitelně starý, ale zároveň, poprvé za celá desetiletí, cítil, jak z jeho ramen spadla tíha nevyhnutelného konce.

„Jsme skrz,“ zašeptala Elara.

„Ano,“ odpověděl Kaelen a zadíval se na novou mapu, na čisté, nepopsané plátno, které se před nimi rozprostíralo. „Jsme první jiskrou z jiného ohně. Připravte zprávy pro zbytek flotily. Je čas najít si nový domov.“