Kapsle voněla po ozonu, studené kávě a tichém, pečlivě potlačovaném zoufalství. Byla to vůně lidí, kteří se chystají spáchat sebevraždu tím nejexotičtějším možným způsobem – přežitím vlastního druhu.
Elias seděl v hlubokém, anatomicky tvarovaném křesle a zádumčivě si mnul kořen nosu. Jeho tvář, osvětlená pouze bleděmodrým svitem kontrolních panelů, vypadala starší, než odpovídalo jeho pětatřiceti letům. „Pořád si říkám,“ zlomil ticho svým typickým, suchým barytonem, „jestli by nebylo snazší prostě zajít do hospody, opít se a počkat, až nás ta klimatická nebo jaderná apokalypsa sežere jako všechny ostatní. Místo toho tu sedíme v titanové konzervě a čekáme, až nás to vystřelí do doby, kdy už po kávovníku nezbude ani genetická vzpomínka.“
Klára, opřená o stěnu naproti němu, se lehce usmála. Byla to žena, jejíž mozek fungoval v dimenzích, které většina lidí nedokázala ani pojmenovat, natož pochopit. Byla hlavní architektkou chronálního motoru. „Minulost je ztvrdlý beton, Eliasi. Nemůžeš do něj strčit ruce a přetvarovat ho. Ale budoucnost? Ta je tekutá. A my budeme první, kdo se v ní vykoupe.“
„Koupel v neznámu,“ zabručel Viktor z rohu kabiny. Bývalý voják si právě metodicky rozebíral a skládal pulzní pistoli. Nebylo to z nutnosti, ale z čisté kinetické potřeby něco dělat s rukama. „Zní to jako poetický způsob, jak říct, že nás sežere zmutovaný medvěd hned, jak otevřeme dveře. Pokud se tedy planeta mezitím nestala žhavou koulí magmatu.“
„Máš strach, Viktore?“ zeptala se Klára a v jejím hlase nebyl výsměch, jen upřímná zvědavost.
„Mám respekt k entropii, doktorko. Voják, který nemá strach z místa, ze kterého se nelze stáhnout, není voják, ale idiot. Stiskneme tlačítko a naše současnost se stane prachem. Všichni, které jsme znali, zemřou. Naše civilizace se rozpadne. A my projedeme časem jako nůž máslem, jen abychom zjistili, co zbylo. Nemáme zpáteční lístek.“
Elias si povzdechl a začal na terminálu zadávat poslední sekvence. „To je právě ten vtip termodynamiky. Časová šipka ukazuje jen jedním směrem. Můžeme zrychlit náš pohyb po ní, můžeme se izolovat v kvantové bublině a nechat vesmír, ať zestárne kolem nás, ale couvat? To by vyžadovalo víc energie, než obsahuje celá naše galaxie. Takže ano, jednosměrná jízdenka. Doufám, že tam vpředu někdo vymyslel lék na kocovinu. Budu ho potřebovat.“
Klára přistoupila k hlavnímu panelu. Její prsty, štíhlé a pevné, se vznášely nad spínačem iniciace. „Padesát tisíc let. To je náš cíl. Dost času na to, aby se Země vzpamatovala z toho, co jsme jí udělali. Dost času na to, aby lidstvo buď dospělo ke hvězdám, nebo se tiše vytratilo a uvolnilo místo něčemu lepšímu.“
„Nebo nás přivítají inteligentní mravenci s transparenty,“ poznamenal Elias a připoutal se. „Tak to spusť, Kláro. Než si uvědomím, že jsem si zapomněl zrušit předplatné na streamovací služby.“
Klára stiskla tlačítko.
Nebyl to výbuch. Nebyl to ani záblesk světla, jak to rádi ukazovali ve starých filmech. Byl to pocit, jako by se celá realita náhle propadla o oktávu níž. Zvuk v kabině ztěžkl, vzduch zhoustl do konzistence sirupu. Žaludek se jim obrátil naruby, ale ne v prostoru, nýbrž v čase.
Vnější kamery přenášely obraz na hlavní obrazovku. Bylo to fascinující a děsivé zároveň. Slunce se změnilo v zářivou čáru táhnoucí se přes oblohu, jak dny a noci splynuly do jediné nepřetržité šedi. Budovy v dálce, zbytky jejich umírajícího města, se před jejich očima začaly drolit. Ocel rezivěla vteřiny, beton se měnil v prach, sklo praskalo. A pak přišla zeleň. Exploze biologického života, která se přehnala přes ruiny jako přílivová vlna. Stromy rostly a umíraly v rytmu zrychleného dechu. Lesy pohltily město, pak přišel sníh, pak zase lesy, ledovce, které se posouvaly jako obří bílí hadi, a pak ústup ledovců.
Elias zíral na obrazovku neschopen slova. Všechen jeho cynismus se vypařil tváří v tvář majestátní, lhostejné kráse plynoucího času. Byli svědky geologických epoch, které se odehrávaly během minut.
A pak, stejně nečekaně jako to začalo, proces zpomalil. Čára slunce se rozpadla zpět na střídání světla a tmy, šedá mlha se rozptýlila, až se nakonec obraz na monitorech ustálil. Obloha byla modrá. Ne ta vybledlá, smogem znečištěná modř jejich éry, ale hluboká, krystalicky čistá azurová barva.
Stroje utichly. Kapsle jemně dosedla na pevnou zem.
„Jsme tady,“ vydechla Klára. Třásly se jí ruce. „Rok padesát dva tisíce sto padesát. Zhruba.“
Viktor vstal jako první. Odjistil zbraň. Byl to instinkt, ale v jeho očích byla vidět stejná posvátná bázeň jako u ostatních. „Atmosféra?“
Elias zkontroloval senzory. „Kyslík dvacet tři procent. Žádné toxiny. Žádná radiace nad přirozené pozadí. Vlastně… je to vzduch tak čistý, že by se dal stáčet do lahví a prodávat boháčům. Tedy, kdyby nějací byli.“
„Otevři to,“ řekla Klára.
Hydraulika zasyčela. Těžká kruhová vrata se pomalu odklopila ven a vytvořila kovovou rampu. Dovnitř vnikl závan vzduchu. Voněl podivně – chladně, ostře, s nádechem něčeho, co připomínalo drcený křemen.
Trojice vyšla na rampu. Viktor vlevo, zbraň připravenou u boku, Klára uprostřed s diagnostickým tabletem v rukou a Elias napravo, mžourající do jasného světla.
Před nimi se nerozkládalo město budoucnosti. Nebyly tu žádné létající stroje, žádné stříbrné věže sahající do stratosféry. Ale nebyla tu ani divoká, nezkrocená džungle, kterou očekávali.
Byl tu les. Ale stromy nebyly ze dřeva. Z bledé, téměř bílé půdy vyrůstaly kmeny, které vypadaly jako vytesané z matného skla. Větve se tyčily k obloze v dokonalých fraktálových vzorech a místo listí nesly tenké, průsvitné krystaly, které ve slunečním světle lámaly paprsky do tisíců drobných duh. Les byl nehybný. Nebyl tu žádný vítr, který by šelestil listím. Bylo tu absolutní, hluboké ticho.
„Co to je?“ zašeptal Viktor. Zbraň v jeho rukou najednou působila nepatřičně, jako by si přinesl kámen na symfonický koncert.
Klára přejížděla prstem po tabletu. „Tohle není přirozená evoluce. Senzory ukazují… Eliasi, podívej se na to. Ty stromy. Ony nejsou mrtvé. Je v nich energie. Proudí v nich data.“
Elias se sehnul k okraji rampy, kde jeden z křišťálových kořenů prorážel bílou hlínu. Opatrně se ho dotkl. Byl teplý a pulzoval v pomalém, stálém rytmu. „To není les,“ řekl tiše. Hlas se mu zlomil. „To je paměťové médium. Je to serverovna o velikosti kontinentu. Možná celé planety.“
„Kde jsou lidé?“ zeptal se Viktor a rozhlížel se po nehybné krystalické nádheře.
„Rozhlížíš se po nich,“ odpověděla Klára s posvátnou hrůzou v hlase. „Nezničili jsme se, Viktore. Ani jsme neodletěli ke hvězdám. My jsme se přepsali. Zbavili jsme se masa, krve, válek a nemocí. Stali jsme se informací. Integrovali jsme se do planety samotné.“
Elias se narovnal a podíval se na oblohu. Nikdy se necítil tak malý. Jejich oběť, jejich odvážný skok do neznáma, to všechno najednou ztratilo smysl. Nebyli tu jako průzkumníci. Byli tu jako dinosauři, kteří se zázrakem ocitli v muzeu vlastní historie.
„Takže žádná hospoda,“ řekl Elias s hořkým úsměvem, do kterého vložil veškerou svou melancholii. „Jen nekonečné ticho a my tři – poslední zvířata na Zemi.“
Klára sklopila tablet. Křišťálový les před nimi tiše zářil, lhostejný k jejich přítomnosti, ponořený do snů o věčnosti, kterým oni, uvězněni ve svých smrtelných tělech, nikdy nemohli porozumět. Byli v budoucnosti. A byli v ní naprosto a definitivně sami.
Nápad – ★★★★★
Téma cesty do budoucnosti za účelem záchrany lidstva je sice klasickým sci-fi motivem, ale pointa s postbiologickou evolucí a přeměnou planety v datové úložiště mu dodává skvělý rozměr. Zápletka je na ploše povídky výborně uzavřená a nosná myšlenka o lidech jako ‘posledních zvířatech’ silně rezonuje. Je to chytré, filozofické a přitom velmi přístupné.
Atmosféra – ★★★★★
Od prvních vět se ti daří budovat hutnou, lehce melancholickou náladu, která plynule přechází z klaustrofobické kabiny do majestátního úžasu nad plynoucím časem. Závěrečná scéna v tichém krystalickém lese vyvolává mrazení v zádech a hluboký pocit existenciálního osamění. Emoce postav působí naprosto uvěřitelně a čtenáře snadno vtáhnou přímo do centra dění.
Provedení – ★★★★★
Text je stylisticky vyzrálý, čte se jedním dechem a má perfektně zvládnuté tempo. Dialogy jsou svižné, přirozené a skvěle charakterizují jednotlivé postavy, aniž bys musel zdlouhavě popisovat jejich povahy. Tvá slovní zásoba je bohatá a metafory text příjemně oživují, přičemž po gramatické a pravopisné stránce je dílo prakticky bezchybné.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně povedenou a vyzrálou sci-fi povídku, která by se neztratila ani v profesionálních žánrových antologiích. Dokázal jsi na velmi malém prostoru rozehrát velkolepý příběh s hlubokou myšlenkou a silným emocionálním dopadem. Jen tak dál, máš obrovský talent a tvůj styl psaní je pro čtenáře skutečným požitkem.