Pro psa neexistuje včera ani zítra. Existuje jen velkolepé, nekonečné Nyní. Včerejšek je jen slabší pachová stopa na koberci, zítřek je slina, která se začne tvořit v tlamě, když uslyšíte chrastění granulí. Můj svět je utkaný z pachů, zvuků a přítomnosti. A právě ta přítomnost teď chyběla. Můj Člověk tu nebyl.
Ležel jsem v předsíni našeho domku, bradu položenou na předních tlapách, a upřeně sledoval dveře do sklepa. Tam odešel. Než se za ním zavřely, voněl po kávě, starém svetru a takovém tom ostrém, kovovém pachu, který z něj vždycky vyzařoval, když dole u ponku „pracoval“. Práce. Zvláštní lidský rituál, který obnáší zírání do blikajících krabiček a spojování drátků, místo aby se běhalo po lese a štěkalo na srnky. Respektoval jsem to. Každý má nějakou úchylku. Já si občas rád olízal vlastní tlapu až do mokra, on zase pájel.
Ale tentokrát se stalo něco divného. Zpod dveří nejdřív zablesklo modré světlo, tak jasné, až mě z něj pálily oči i přes zavřená víčka. Pak se ozval zvuk. Nebyla to rána. Bylo to hluboké, táhlé zahučení, které mi zježilo chlupy na hřbetě a rezonovalo mi v zubech. A pak… ticho. Ne to běžné ticho, kdy dům spí, praská v něm dřevo a v kamnech chladne popel. Tohle ticho bylo těžké. Jako by dům zadržel dech.
Zvedl jsem hlavu a zívl, abych uvolnil napětí v čelistech. Čekal jsem. Kdybych měl pojem o čase, řekl bych, že uběhly hodiny. Já to ale měřil jinak. Slunce, které kreslilo na podlahu žlutý obdélník, se normálně posouvalo. Plazilo se po koberci, přelezlo přes Člověkovy staré kožené boty a nakonec zmizelo. Teď ne. Žlutý obdélník ležel na podlaze jako přibitý. Slunce zlenivělo. Zastavilo se.
Vstal jsem a šel se napít. Zabořil jsem čumák do misky v kuchyni, ale voda se chovala podivně. Nebyla to ta veselá, šplouchavá tekutina. Byla hustá. Když jsem do ní ponořil jazyk, hladina se nechtěla rozestoupit, kladla odpor, jako by to byl napůl ztuhlý med. Nakonec se mi podařilo pár kapek slíznout, ale padaly mi do krku pomalu. Odfrkl jsem si. Tohle byla hodně špatná voda.
Vrátil jsem se do předsíně. Cestou jsem si všiml mouchy. Ten otravný, bzučící bod, který jsem normálně chytal ze sportu, visel ve vzduchu nad kuchyňským stolem. Nehýbala se. Zkusil jsem po ní chňapnout, ale moje čelisti cvakly naprázdno. Zůstala tam trčet, jako by byla přilepená na neviditelné pavučině utkané ze samotného vzduchu. Křídla měla roztažená v polovině mávnutí. Byla to hrozná nuda. Moucha, která neuhýbá, ztrácí veškerý smysl své existence.
Znovu jsem si lehl před dveře sklepa. Zpod škvíry, těsně vedle bot, trčela ruka mého Člověka. Prsty se dotýkaly podlahy. Opatrně jsem k nim přičichl. Voněly jako on, ale chybělo jim teplo. Zkusil jsem ruku olíznout. Byla studená a tvrdá jako kámen na zahradě v zimě. Zakňučel jsem. Zvuk mého kňučení zněl dutě a okamžitě zanikl, jako by ho okolní vzduch spolkl.
Smutek je pro psa fyzická věc. Je to tíha v hrudníku, která vás nutí se schoulit do co nejmenšího klubíčka. Je to prázdnota v žaludku, kterou nezaplní ani ten nejlepší kus masa. Můj Člověk tam byl, a přece tam nebyl. Dům voněl po něm, ale ta vůně pomalu, neznatelně slábla, překrývaná pachem prachu a nehybnosti. Zrnka prachu visela v tom zamrzlém slunečním paprsku a ani se nehnula. Svět se porouchal.
Zavřel jsem oči a začal vzpomínat. Vzpomínky psa jsou obrazy a vůně. Vybavil jsem si, jak jsme včera – nebo to bylo před miliony pachových stop? – šli k řece. Házel mi klacek. Smál se. Jeho smích byl ten nejlepší zvuk na světě, lepší než otevírání konzervy. Občas na mě mluvil. Nerozuměl jsem slovům, ale rozuměl jsem melodii. Znal jsem melodii pro „Hodný kluk“, melodii pro „Nech toho, nebo se zblázním“ i tu tichou, smutnou melodii, kterou používal večer, když si nalil tu hnědou vodu ze skleněné lahve a díval se do ohně.
Teď nezněla žádná melodie. Staré kukačky na zdi, které normálně odměřovaly rytmus domu tichým tik-tak, mlčely. Kyvadlo viselo nakloněné k jedné straně, zamrzlé v pohybu.
Možná jsem něco udělal špatně, blesklo mi hlavou. Možná jsem neměl ráno sežrat tu zapomenutou ponožku. Byla to dobrá ponožka, plná bohatých aromatických tónů potu a hlíny, ale jestli kvůli ní svět přestal fungovat a můj Člověk zkameněl… cítil jsem provinění. Zvedl jsem se a packou jsem zkusil poškrábat na dveře. Dřevo bylo na dotek podivně hladké a tvrdé, nevydalo vůbec žádný zvuk.
„Vrať se,“ pomyslel jsem si a položil si hlavu přímo na jeho nehybné prsty. „Slibuju, že už nikdy nebudu štěkat na pošťáka. Stejně je to jen chlápek v divné čepici, co nosí papíry, které nejdou jíst. Slibuju, že nebudu honit sousedovic kočku, i když je to arogantní stvoření, co si myslí, že jí patří plot. Jen se vrať. Ať se slunce zase začne hýbat. Ať moucha bzučí.“
Čekal jsem. Pes umí čekat. Je to naše superschopnost. Umíme čekat u dveří, u stolu, u prázdné misky. Ale tohle čekání bylo jiné. Nebylo v něm to chvění nedočkavosti. Byla v něm jen hluboká, temná rezignace.
A pak, když už jsem si myslel, že žlutý obdélník světla zůstane na podlaze vypálený navždy, se něco změnilo.
Vzduch zavibroval. Zrnka prachu v paprsku světla se zničehonic rozvířila. Z kuchyně se ozvalo naštvané zabzučení a moucha narazila do okna. Kukačky na zdi hlasitě cvakly a kyvadlo dokončilo svůj oblouk. Tak. Tik. Tak.
Vyskočil jsem na všechny čtyři. Voda v misce v kuchyni zašplouchala. Modré světlo pod dveřmi pohaslo a to hluboké hučení přešlo ve vysoké zafíknutí, jako když se vypíná vysavač – to řvoucí monstrum, které z duše nenávidím.
Prsty pod dveřmi cukly.
Zatáhl ruku zpátky. Ozvalo se zachrchlání, zvuk šoupaných bot a pak cvakla klika. Dveře se otevřely.
Stál tam. Můj Člověk. Vypadal unaveně, vlasy měl rozcuchané, na tváři šmouhu od sazí a oči trochu vykulené, jako by zrovna viděl padat hvězdu přímo do obýváku. V ruce držel nějakou spálenou krabičku, ze které se kouřilo. Zhluboka se nadechl, podíval se na mě, pak na kukačky, pak ven z okna, kde slunce právě začalo zapadat za obzor.
„Barnabáši,“ vydechl chraptivě a klesl na kolena. „Ty můj kamaráde. Ani nevíš… ani nevíš, jak blízko jsem byl k tomu, abych se ztratil někde mezi vteřinami.“
Nerozuměl jsem slovům. Vůbec mě nezajímaly vteřiny, nějaké dimenze nebo modré světlo. Zajímal mě jen on. Vrhl jsem se na něj. Ocas mi tloukl do futer tak silně, až to dunělo celým domem. Olízal jsem mu obličej, tu šmouhu od sazí, jeho nos, jeho uši. Voněl strachem, ozónem, ale hlavně – voněl životem. Byl teplý. Hýbal se.
Objal mě kolem krku a zabořil obličej do mé srsti. „Jsem zpátky, kamaráde. Už na to nesáhnu. Přísahám. Fyzika ať jde k čertu.“
Vyštěkl jsem na souhlas. Fyzika je k ničemu. Nedá se to sežrat a zastavuje to mouchy. Dům znovu dýchal. Smečka byla kompletní. A zítřek? Zítřek mě nezajímal. Teď byl čas na večeři.
Nápad – ★★★★★
Zvolit psí perspektivu pro vyprávění sci-fi zápletky o zastavení času je nesmírně osvěžující a originální nápad. Kontrast mezi složitým fyzikálním experimentem a prostým zvířecím vnímáním světa funguje na výbornou a dodává textu sympatickou lehkost. Příběh má jasnou pointu a jako povídka je krásně ucelený, což plně respektuje a naplňuje zvolený literární žánr.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra zamrzlého času je popsána naprosto brilantně a velmi nápaditě prostřednictvím psích smyslů. Ztuhlá voda připomínající med, nehybná moucha i děsivě chladná ruka páníčka vyvolávají silný pocit odcizení a tísně. Emoční pouto mezi psem a člověkem je navíc vykresleno velmi uvěřitelně a dojemně, aniž by text sklouzával k lacinému patosu.
Provedení – ★★★★★
Stylistika textu je na velmi vysoké úrovni, věty plynou přirozeně a povídka je od první do poslední chvíle nesmírně čtivá. Autor skvěle pracuje se slovní zásobou a vnitřní monolog psa působí autenticky, včetně vtipných glos o zbytečnosti fyziky. Gramaticky je dílo zvládnuté s naprostou jistotou, rytmus vyprávění nikde nedrhne a spolehlivě udrží čtenářovu pozornost.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně zdařilou povídku, která chytře kombinuje prvky sci-fi s hluboce psím vnímáním světa. Autor prokázal velký talent pro budování detailní atmosféry a schopnost udržet zvolenou perspektivu vyprávění bez stylistických zaváhání. Text je po všech stránkách vyzrálý, a proto rozhodně doporučuji v psaní pokračovat, protože tento autorský hlas má obrovský potenciál.