Měsíční prach má jednu mimořádně otravnou vlastnost: chová se jako příbuzný, kterého jste nepozvali na svatbu, ale on přesto dorazil, opil se a teď odmítá odejít. Dostane se všude. Není to totiž prach v pozemském slova smyslu, ohlazený větrem a vodou. Jsou to mikroskopické střepy sopečného skla, ostré jako žiletky a nabité statickou elektřinou. Lepí se na skafandry, zadírá se do těsnění přechodových komor a páchne jako vypálený střelný prach.
„Jestli se mi ta šedá břečka dostala do kávovaru, tak rezignuju a jdu domů pěšky,“ zamručel Marek a kopl těžkou botou do úchytného stojanu v přechodové komoře.
„Do Prahy to máš zhruba tři sta osmdesát tisíc kilometrů, většinou z kopce, ale bez atmosféry. Doporučuju si přibalit svetr,“ odpověděla mu Klára, zatímco si se cvaknutím odepínala helmu. Její krátké, tmavé vlasy byly připlácnuté k čelu potem. Vypadala unaveně, ale v očích jí pořád jiskřil ten nebezpečný druh zvědavosti, kvůli kterému ji Evropská vesmírná agentura vybrala jako hlavní geoložku stanice Koperník II.
Byli tu už čtvrtý měsíc. Čtyři měsíce v prefabrikovaných válcích zasypaných třímetrovou vrstvou regolitu, který je chránil před kosmickým zářením a mikrometeority. Jejich úkolem nebylo lámat rekordy ani zapichovat vlajky. Byli to v podstatě hodně drazí jeskyňáři. Hledali prostory pro budoucí expanzi lidstva – obří lávové tunely v oblasti Marius Hills, pozůstatky dávné sopečné aktivity, kam by se dala schovat celá města.
„Tak ukaž, kvůli čemu jsme dneska zničili dva vrtáky z karbidu wolframu,“ řekl Marek, když prošli dekontaminační sprchou a usadili se v hlavní laboratoři. Místnost voněla po ozónu, recyklovaném vzduchu a laciném plastu.
Klára přetáhla data ze svého zápěstního terminálu na hlavní holoprojektor. Nad stolem se rozsvítila trojrozměrná mapa podzemního labyrintu, který mapovali poslední dva týdny. Vypadalo to jako zmrzačené kořeny gigantického stromu. Až na jednu část.
„Tady,“ ukázala Klára na místo v hloubce tří set metrů pod povrchem, kde se přirozená, nepravidelná trubice náhle měnila. „Sonary tam včera ztratily odraz. Myslela jsem si, že je to jen další propadlina, prostě větší dóm. Ale když jsme tam dneska spustili sondu s laserovým skenerem, vrátilo se mi tohle.“
Zvětšila výřez. Marek se naklonil blíž a v ruce se mu zastavil sáček s rehydratovanou míchanou vaječinou, která chutnala jako zplihlý polystyren.
Křivky přírodní jeskyně tam končily. Místo nich se v projekci rýsoval prostor, který měl naprosto dokonalou geometrii. Válcová chodba o průměru dvaceti metrů, klesající pod úhlem přesně třiceti stupňů, která ústila do obrovské sférické dutiny.