„Chyba softwaru,“ prohlásil Marek automaticky. Jako palubní inženýr měl v popisu práce nevěřit ničemu, co má v sobě čip. „Algoritmus pro vyhlazování šumu se zbláznil. Spojil body, které tam nejsou, a vyrobil ti tam tuhle… trubku.“
„Taky jsem si to myslela,“ přikývla Klára klidně. „Proto jsem tam poslala druhý dron s vypnutou korekcí a obyčejnou kamerou se světlometem. Záznam má třicet vteřin, než dron narazil do něčeho, co na tom skenu vůbec není.“
Spustila video. Zelenavý obraz nočního vidění se nejprve třásl, jak dron prolétal úzkým hrdlem závalu. Pak se prostor otevřel. Světlomet prořízl tmu, která nebyla narušena miliardy let. Stěny tunelu nebyly z drsného čediče. Byly hladké, matně černé a pohlcovaly většinu světla. Vypadalo to, jako by někdo vzal obří horkovzdušnou pistoli a skálu prostě vytvaroval jako vosk. A pak dron v plné rychlosti narazil do prázdného prostoru. Obraz se roztočil, zablikal a zhasl.
V laboratoři zavládlo ticho, rušené jen tichým vrčením ventilátorů.
„Včera jsem mluvil s Houstnem,“ řekl Marek pomalu a odložil sáček s vejci. „Stěžovali si, že překračujeme limity spotřeby energie na vytápění. Jestli jim pošleme tohle, dostanou kolektivní infarkt, vyhlásí embargo na veškerou komunikaci a pošlou sem armádu dřív, než stihneme říct ‚daně poplatníků‘.“
„Já vím,“ řekla Klára a zadívala se na něj. V jejím hlase nebylo ani stopy po váhání. „Proto jim to pošleme až zítra. Dneska máme v plánu rutinní kontrolu senzorů v sektoru B. Víš přece, jak to na Měsíci chodí. Výpadky spojení jsou tu na denním pořádku. Zvlášť když se člověk schová pod tři sta metrů čediče.“
Marek si povzdechl, promnul si kořen nosu a podíval se na své zablácené, nebo spíše zaprášené boty v rohu. „Jsi šílená, doktorko. Věděla jsi to? V každém béčkovém filmu, který takhle začíná, se ten inženýr do hodiny stane hostitelem pro vesmírného parazita.“
„Neboj, Marku. Kdyby tady dole něco žilo, po čtyřech miliardách let o samotě by to s tebou chtělo spíš hrát karty než tě sežrat. Jdeme se obléknout.“
* * *