„Tohle není vysílač v kouli,“ křikl Marek, aby přehlušil narůstající rezonanci. „Celá tahle jeskyně je anténa! Ty čedičové stěny s přerovnanou mřížkou – to je vlnovod! Ta koule je jen spouštěč!“
Rozhlédl se kolem sebe. Neměli zbraně. Neměli výbušniny, ty nechali nahoře u přirozené průrvy. Měli jen geologická kladiva, lasery na řezání vzorků a…
„Podstavec!“ ukázal Marek dolů. „Ta koule levituje v magnetickém nebo gravitačním poli, které generuje ten kamenný sloup. Když narušíme geometrii toho pole, možná to spadne do nouzového režimu. Nebo nás to vypaří. Padesát na padesát!“
„Beru ty procenta!“
Klára strhla z opasku těžký plazmový řezák, určený k tavení čedičových jader. Zapnula ho na maximální výkon. Z trysky vytryskl oslnivý, modrobílý plamen o teplotě několika tisíc stupňů. Přiložila ho k patě kamenného podstavce.
Kámen, který odolával věkům, zpočátku vůbec nereagoval. Bylo to, jako by se snažila roztavit diamant zapalovačem. Marek nezaváhal, vytáhl svůj vlastní řezák a přidal svůj paprsek na přesně stejné místo. Dva proudy plazmy se zkřížily.
Síň kolem nich už zářila tak jasně, že se jejich průzory automaticky zatmavily na maximum. Hučení bylo nesnesitelné, gravitace v místnosti začala kolísat. Chvíli vážili sto padesát kilo, v další vteřině se vznášeli na špičkách.
A pak se na hladkém podstavci objevila první prasklina. Žhnoucí, oranžová jizva v dokonalé černi.
„Drž to!“ zařval Marek, i když mu na displeji blikalo varování o přehřátí baterie řezáku.
Ozvalo se prasknutí, které znělo jako výstřel z děla. Kus podstavce se odlomil a s cinkotem se kutálel po můstku. Dokonalá symetrie byla narušena.
Černá koule nad nimi se divoce rozkmitala. Světelný obraz uvnitř se roztříštil na miliony barevných střepů. Modré světlo na stěnách zablikalo, zhaslo, znovu naskočilo v chaotických vlnách – a pak, s hlubokým, klesajícím povzdechem, který připomínal vypínání obří turbíny, všechno ztichlo.
Černá koule přestala levitovat. S těžkým, naprosto obyčejným zaduněním dopadla na poškozený podstavec, zhoupla se a zůstala ležet. Znovu byla matná, černá a mrtvá.
Tma se vrátila tak rychle, že byla skoro hmatatelná. Zůstaly jen dva kužely světla z jejich přilbových svítilen, které osvětlovaly prach pomalu klesající k podlaze.
Marek i Klára těžce oddychovali. Ve vysílačkách bylo slyšet jen jejich syčivý dech a tiché pípání chladnoucích řezáků.
„Gravitace drží,“ zamumlal Marek po chvíli a opatrně dupl botou. „Atmosféra taky. Zdá se, že jsme jen vyhodili pojistky od telefonu.“