A pak se v obraze objevila nová vrstva. Křivky, grafy v neznámé geometrii, pulzující červeně. Teplota oceánů. Složení atmosféry. Úbytek biomasy. Vypadalo to jako lékařský monitor pacienta na jednotce intenzivní péče.
Nakonec se obraz Země rozplynul. Místo něj se v kouli objevily dva světelné body. Jeden modrý, představující sluneční soustavu. Druhý, zlatý, na opačném konci galaktického ramene. Mezi nimi se natáhla tenká, přerušovaná linka. U modrého bodu začal blikat drobný symbol – soustředný kruh, stejný jako ty na stěnách.
„Dotykem jsi to aktivovala,“ řekl Marek a cítil, jak mu po zádech stéká kapka studeného potu. „Ta věc má v sobě detektor přítomnosti. Čekala, až z té planety dole vyleze něco dostatečně chytrého, aby se to dostalo na Měsíc, provrtalo se to třemi sty metry skály a zaklepalo na dveře.“
„Je to práh,“ přikývla Klára. „Zkouška dospělosti. Když dokážeš opustit kolébku a najít tohle místo, jsi připravený… na co? Na kontakt?“
„Nebo na sklizeň,“ ušklíbl se Marek, ale v jeho hlase chyběl obvyklý humor. Ukázal na blikající symbol v kouli, který pomalu měnil barvu ze zlaté na sytě bílou. „Hele, já nejsem xenolingvista, ale tenhle odpočet se mi vůbec nelíbí. Vypadá to, že se ta zpráva chystá k odeslání. A vsadím své důchodové pojištění na to, že k přenosu dat na druhý konec galaxie tahle koule nepoužije Wi-Fi.“
Podlaha pod jejich nohama se jemně zachvěla. Šestiúhelníky na stěnách síně se začaly jeden po druhém rozsvěcet matným, modravým světlem. Vzduch v místnosti zhoustl a v přilbách jim začalo praskat statickou elektřinou.
„Co když to nejsou tvůrci, ale údržbáři?“ zeptal se Marek a ustoupil o krok zpět. „Co když ta zpráva neříká ‚Gratulujeme, našli jste nás‘, ale ‚Plevel na třetí planetě přerostl přes plot, přijeďte s kosou‘? Viděla jsi ty červené grafy. Nevypadalo to jako pochvala za to, jak se staráme o zahradu.“
Klára se dívala do koule, pak na rozsvěcející se stěny. V jejím obličeji se svářila celoživotní touha vědce po poznání se základním, zvířecím pudem sebezáchovy. Byli připraveni na tohle? Lidstvo, které se na Zemi pořád hádalo o hranice nakreslené v písku, které nedokázalo vyčistit vlastní oceány a na Měsíci mělo sotva tucet lidí v plechových konzervách?
„Jak to vypneme?“ zeptala se prostě.
„Nevím. Zkus na to znovu sáhnout.“
Klára přiložila ruku na kouli. Nic. Světlo uvnitř nabíralo na intenzitě, hučení v síni přešlo do frekvence, ze které bolely zuby. Skener v Markově ruce náhle ožil – ručička magnetometru se zbláznila.