„Celá tahle místnost je ten nápis,“ zašeptala Klára. Zastavila se u podstavce. Černá koule před nimi neodrážela světlo jejich svítilen. Když se do ní podívali, měli pocit, že se dívají do díry vyříznuté v samotné realitě. „Co myslíš, že to je? Zbraň? Loď?“
„Spíš černá skříňka,“ řekl Marek a vytáhl z opasku multifunkční skener. Přístroj v jeho ruce pípul a na displeji naskočila řada nesmyslných nul. „Nevydává to žádné teplo. Žádné elektromagnetické záření. Žádnou radiaci. Podle všech našich přístrojů ta věc před námi vůbec neexistuje.“
Klára pomalu zvedla ruku. Marek ji chtěl instinktivně chytit za zápěstí, ale zarazil se. Věděl, že by to stejně nepomohlo. Kdyby se tahle věc rozhodla je zabít, s technologií, která ohýbá gravitaci, by to zvládla už ve chvíli, kdy prorazili strop jeskyně.
Rukavice se dotkla černého povrchu.
Nic nevybuchlo. Ozval se jen tichý, hluboký tón, připomínající rozechvělou strunu violoncella, který se rozlehl síní a rozvibroval jim hrudní koše. Černá koule se nezávisle na doteku zachvěla. Její povrch se rozvlnil jako rtuť a náhle zprůhledněl.
Uvnitř nebyla žádná elektronika. Byla tam jen mlha, plná drobných světelných bodů, které se okamžitě zformovaly do tvaru, který oba důvěrně znali.
Země.
Nebyla to ale Země, jakou vídali každé ráno z vyhlídkové kopule základny. Kontinenty měly jiný tvar. Byly sražené do jednoho obrovského superkontinentu, obklopeného nekonečným oceánem. Pangea. Nebo možná ještě něco staršího – Rodinie.
Obraz v kouli se plynule měnil, zrychloval. Kontinenty pluly po plášti planety jako lekníny na hladině rybníka. Narážely do sebe, vrásnily pohoří, které vzápětí obrušoval déšť a čas. Polární čepičky rostly a zase tály v hypnotickém rytmu ledových dob. Sem tam do planety narazil oslnivý záblesk – asteroid –, po kterém se koule na zlomek vteřiny zahalila do šedého závoje prachu, jen aby se z něj život znovu a znovu vynořil.
„To není záznam jedné události,“ vydechla Klára a v očích se jí odrážely tančící kontinenty. „Je to časosběr. Oni nás pozorují. Celou tu dobu. Od chvíle, kdy na Zemi nebylo nic víc než jednobuněčné řasy.“
„Ne nás,“ opravil ji Marek tiše, fascinovaně sledující, jak se Afrika odděluje od Jižní Ameriky. „Pozorují planetu. Je to automatická meteorologická stanice, Kláro. Nebo biologický experiment. Postavili si observatoř na nejlepším možném místě – na geologicky mrtvém šutru s vázanou rotací, který má k Zemi vždycky přivrácenou stejnou tvář.“
Obraz v kouli se zpomalil. Kontinenty zaujaly polohu, kterou znali ze školních atlasů. Noční strana planety se náhle rozsvítila zlatavou pavučinou elektrického světla. Města. Dálnice. Civilizace.