Mars nikdy nebyl tou romantickou, rudou perlou, jakou slibovaly náborové letáky korporace. Zblízka připomínal spíše zanedbanou pískovnu, nad kterou někdo omylem rozprašovačem rozptýlil oxid železitý. A základna Noctis Labyrinthus, zavěšená na masivních kotevních lanech přímo ve stěnách největšího kaňonu sluneční soustavy, páchla jako vnitřek starého vysavače smíchaný s dezinfekcí.
Inspektor první třídy Artur Kilián stál v hermetické předsíni Sektoru 4 a snažil se potlačit nevolnost. Třetinová gravitace dělala s jeho vnitřním uchem věci, které by se daly popsat jako avantgardní umění. Artur byl detektivem přesně čtrnáct dní. Předtím pracoval jako archivář v oddělení pro styk s veřejností na Zemi. Povýšení dostal omylem, kvůli administrativní chybě v algoritmu lidských zdrojů, a než se stihl odvolat, seděl v modulu směřujícím k Marsu.
„Takže,“ zamumlal Artur a otřel si orosené čelo hřbetem ruky. „Vražda. Skutečná vražda. Co děláme nejdřív? Zajištění perimetru? Výslech svědků? Hledání motivu v hlubinách temné lidské duše?“
„Navrhoval bych, abyste si přestal mnout spánky, vypadáte u toho, jako byste se snažil telepaticky komunikovat s tuřínem,“ ozval se mu v hlavě suchý, bezbarvý hlas. „A pokud jde o postup: perimetr jsem zajistil před třemi minutami změnou přístupových kódů v lokální síti. Svědci lžou, to je jejich ontologická podstata, takže je vyslechneme až nakonec. A lidská duše mě nezajímá. Zajímá mě termodynamika.“
Hlas patřil Ockhamovi. Byla to deduktivní umělá inteligence třídy 7, implementovaná přímo do Arturovy mozkové kůry prostřednictvím neuro-synaptického rozhraní. Ockham byl drahý, neomylný a měl osobnost, která Arturovi připomínala znuděného profesora logiky, jenž byl nucen vyučovat v mateřské školce.
„Dobře, Ockhame. Ty jsi tady expert na logiku, já jsem… no, já mám odznak,“ povzdechl si Artur a vstoupil do chladírenského skladu.
Místnost byla stísněná, celokovová a bez oken. Ze stropu bzučely agresivní zářivky, které vrhaly na scénu mrtvolné, sterilní světlo. Nalevo stál regál se třemi válcovitými nádržemi na kyslík. A uprostřed místnosti se nacházel hlavní bod zájmu: obrovský, průhledný blok syntetického metanového ledu. Uvnitř byl zamrzlý muž. Jeho tvář byla zkroucená do výrazu čiré hrůzy, ruce měl zvednuté v obranném gestu. Vypadal jako moucha zalitá v jantaru, jen o něco méně esteticky přitažlivý.
Artur k bloku přistoupil a zkusil nasadit výraz drsného vyšetřovatele z noir filmů, které si pouštěl během letu. Přiložil ruku k pravému spánku, kde se pod kůží skrýval Ockhamův čip.
Nápad – ★★★★★
Zápletka sice využívá klasický motiv detektiva a jeho pomocníka, ale díky zasazení do sci-fi kulis a dynamice s cynickou umělou inteligencí působí neuvěřitelně svěže. Motiv vraždy kvůli pravé kávě je skvělým, lehce absurdním detailem, který příběhu dodává originální šmrnc. Celkově jde o velmi nosnou a zábavnou myšlenku s obrovským potenciálem.
Atmosféra – ★★★★★
Od prvního odstavce se ti daří budovat hutnou, a přitom vtipně shazovanou noirovou náladu nehostinného Marsu. Kontrast mezi drsnou realitou vesmírné kolonie a byrokratickou absurditou funguje na jedničku a čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Skvěle pracuješ s pocity hlavního hrdiny, jehož existenciální rezignace je hmatatelná i komická zároveň.
Provedení – ★★★★★
Text je stylisticky vyzrálý, nesmírně čtivý a má výborné tempo, které ani na chvíli nedrhne. Dialogy mezi Arturem a Ockhamem jsou břitké, plné trefného sarkasmu a posouvají děj přirozeně kupředu. Gramatika i slovní zásoba jsou na vysoké úrovni, takže z hlediska řemesla není povídce prakticky co vytknout.
Celkové hodnocení:
Jde o mimořádně povedenou a zábavnou povídku, která by se neztratila ani v profesionálním sci-fi sborníku. Máš skvělý cit pro komediální načasování, budování světa i psaní svižných, úderných dialogů. Rozhodně pokračuj v psaní, protože tvůj styl je vypsaný, sebevědomý a pro čtenáře vysoce atraktivní.