V dílně mistra hodináře Eliáše neexistovalo ticho. Byla to svatyně zasvěcená neustálému, neúprosnému krájení věčnosti na drobné, stravitelné kousky. Stovky strojků tu vedly svou nekonečnou polyfonní debatu. Těžké podlahové hodiny odměřovaly čas s basovou rozvahou starců, zatímco drobné kapesní cibule tikaly s neurotickou uspěchaností mládí. Vzduch voněl mosazí, jemným olejem a starým prachem, který se ve slunečních paprscích snášejících se úzkým oknem líně převaloval.
Eliáš seděl za svým pracovním stolem, na oku nasazenou lupu, a s chirurgickou přesností vkládal miniaturní rubín do ložiska setrvačky. Byl to muž, jehož tvář připomínala zmačkaný pergamen, na němž si čas dělal poznámky. Znal anatomii vteřin lépe než kdokoli jiný, a možná právě proto se nikdy nikam nehnal.
Zvonkohra nade dveřmi ohlásila zákazníka. Zvuk to byl ostrý, disharmonický, jako by samotný mechanismus protestoval proti vetřelci.
Do dílny vstoupil muž. Byl vysoký, oděn do bezchybně střiženého tmavého obleku, který křičel nenápadným bohatstvím. V ruce držel hůlku se stříbrnou hlavicí ve tvaru krkavce. Jeho tvář byla bledá, rysy ostré a oči měly barvu vyhaslého popela. Zastavil se uprostřed místnosti, opřel se o hůlku a s lehkým znechucením se rozhlédl po tikajícím chaosu.
„Hledám muže, který umí zkrotit čas,“ promluvil nově příchozí. Hlas měl hluboký, s nádechem znuděné ironie.
Eliáš neodtrhl zrak od lupy. „Pak jste si spletl dveře, pane. Já čas nekrotím. Já mu jen stavím hezčí klece, aby se lidem zdálo, že ho mají pod kontrolou.“
Muž se suše zasmál. Zvuk to byl krátký, jakoby odměřený na lékárnických vahách. „Výborně. Máte smysl pro realitu. To se v dnešní době plné romantických hlupáků cení. Jmenuji se Balthazar Vane. A mám pro vás zakázku, mistře Eliáši.“
Hodinář konečně odložil pinzetu, sundal si lupu a pohlédl na muže. „Běžné zakázky nepřijímám. Mám tu práce na tři životy a vzhledem k mému věku mi zbývá sotva půlka jednoho.“
„Obyčejné hodinky si mohu koupit na každém rohu,“ mávl rukou Vane, jako by odháněl dotěrný hmyz. Přistoupil k pultu a položil na něj těžký kožený měšec. Zazvonil zlatem. „Nechci přístroj, který mi řekne, kdy mám jít na oběd nebo kdy mi odjíždí vlak. Chci chronometr, který neměří to, co uplynulo, ale to, co jsme propásli.“
Eliáš si povzdechl a otřel si ruce do kožené zástěry. „Obávám se, že nerozumím.“
Nápad – ★★★★★
Nápad vytvořit hodinky, které neměří čas, ale tíhu promarněných příležitostí a lítosti, je neuvěřitelně poetický a originální. Zápletka má jasný filozofický přesah, který čtenáře nutí k zamyšlení nad vlastním životem. Pro formát krátké povídky jde o naprosto ideální, nosnou myšlenku s úderným a logicky uzavřeným koncem.
Atmosféra – ★★★★★
Od prvních odstavců se vám daří budovat hmatatelnou náladu staré hodinářské dílny, kde čtenář téměř cítí vůni oleje a slyší tikot strojků. Kontrast mezi melancholickým prostředím dílny a chladným cynismem Balthazara Vanea skvěle umocňuje emoční dopad celého příběhu. Závěrečná scéna s pohlcující temnotou na ciferníku je mrazivá a dokonale vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★★
Text je stylisticky vyzrálý, plynulý a pyšní se velmi bohatou slovní zásobou, což dokazují krásné obraty jako ‘anatomie vteřin’ nebo ‘zmačkaný pergamen’. Dialogy působí přirozeně, mají skvělé tempo a výborně posouvají děj kupředu bez zbytečné vaty. Gramaticky i stylisticky je povídka na vysoké úrovni, což z ní dělá nesmírně čtivý a hladký zážitek.
Celkové hodnocení:
Jedná se o výjimečně zdařilou povídku, která v sobě snoubí prvky magického realismu s hlubokou psychologií postav. Autor prokázal velký cit pro jazyk, gradaci děje i pointu, která ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský talent a schopnost předávat skrze text silné emoce.