„Ale rozumíte,“ usmál se Vane, ačkoliv jeho oči zůstaly chladné. „Zajímá mě anatomie lítosti. Chci hodinky, které mi ukážou váhu nevyřčených slov. Tíhu rozhodnutí, která jsme neučinili. Chci vidět, jak těžký je stín alternativního života, který jsme odmítli žít.“
Hodinář se opřel o pult a zkoumavě si aristokrata prohlížel. „Proč by proboha někdo chtěl nosit v kapse vlastní selhání? Lidé obvykle platí horentní sumy za to, aby na takové věci zapomněli. Ne aby si je nechali tikat u srdce.“
„Protože zapomnění je pro slabochy,“ odsekl Vane. „Víte, Eliáši, společnost je jako špatně seřízený orloj. Všichni ti nafoukaní panáci a prázdné dámy vyjdou ve stanovený čas, udělají svůj bezvýznamný pohyb, ukloní se a zase zalezou do tmy. Žijí v iluzi, že jejich činy mají smysl. Já tu iluzi ztratil. Chci hmatatelný důkaz toho, že prázdnota má svou váhu.“
„Jste cynik, pane Vane.“
„Jsem jen dobře informovaný optimista, který si přečetl konec scénáře. Tak co? Zvládnete to?“
Eliáš dlouho mlčel. Byla to absurdní, technicky nemožná žádost. Přesto v ní bylo něco, co rezonovalo s jeho vlastní únavou ze světa. „Mechanismus potřebuje hybnou sílu,“ řekl nakonec pomalu. „Pružinu, závaží. Co bude pohánět váš… měřič lítosti?“
„Vy jste génius, vy to vymyslíte,“ usmál se Vane. „Přijdu za měsíc.“ Otočil se na podpatku a vyšel z dílny. Zvonek nade dveřmi za ním vztekle zachrastil.
Následující týdny byly pro Eliáše obdobím horečnatého, téměř šíleného soustředění. Odložil všechny ostatní zakázky. Dlouho do noci seděl nad prázdnými nákresy a pil černou kávu. Jak změřit něco tak nehmotného, tak hluboce subjektivního?
Zavrhl magii i esoteriku; byl inženýr, ne šarlatán. Řešení muselo ležet ve fyzice, i když na její samé hranici. Lítost není jen myšlenka. Je to fyzický stav. Zpomalení tepu. Nepatrná změna teploty kůže. Zvýšený galvanický odpor. Mikroskopický třes svalů, když si mozek uvědomí nezvratnost minulosti.
Začal stavět strojek. Nepoužil běžnou mosaz, ale slitinu stříbra a palladia, která reagovala na nejjemnější tepelné výkyvy. Místo klasického krokového ústrojí vytvořil složitý systém vahadel a vlásků tenčích než pavučina, které se napojovaly na zadní plášť hodinek. Ten měl být v přímém kontaktu s kůží majitele.
Balthazar Vane se během toho měsíce zastavil dvakrát. Vždy se posadil na starou dřevěnou židli, opřel se o svou krkavčí hůlku a sledoval hodináře při práci.
Nápad – ★★★★★
Nápad vytvořit hodinky, které neměří čas, ale tíhu promarněných příležitostí a lítosti, je neuvěřitelně poetický a originální. Zápletka má jasný filozofický přesah, který čtenáře nutí k zamyšlení nad vlastním životem. Pro formát krátké povídky jde o naprosto ideální, nosnou myšlenku s úderným a logicky uzavřeným koncem.
Atmosféra – ★★★★★
Od prvních odstavců se vám daří budovat hmatatelnou náladu staré hodinářské dílny, kde čtenář téměř cítí vůni oleje a slyší tikot strojků. Kontrast mezi melancholickým prostředím dílny a chladným cynismem Balthazara Vanea skvěle umocňuje emoční dopad celého příběhu. Závěrečná scéna s pohlcující temnotou na ciferníku je mrazivá a dokonale vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★★
Text je stylisticky vyzrálý, plynulý a pyšní se velmi bohatou slovní zásobou, což dokazují krásné obraty jako ‘anatomie vteřin’ nebo ‘zmačkaný pergamen’. Dialogy působí přirozeně, mají skvělé tempo a výborně posouvají děj kupředu bez zbytečné vaty. Gramaticky i stylisticky je povídka na vysoké úrovni, což z ní dělá nesmírně čtivý a hladký zážitek.
Celkové hodnocení:
Jedná se o výjimečně zdařilou povídku, která v sobě snoubí prvky magického realismu s hlubokou psychologií postav. Autor prokázal velký cit pro jazyk, gradaci děje i pointu, která ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský talent a schopnost předávat skrze text silné emoce.