„Slyšel jsem, že starý hrabě z rodu Morlandů včera zemřel,“ prohodil Vane při jedné z návštěv, zatímco si znuděně prohlížel své dokonale upravené nehty. „Odkázal celé jmění svému psovi. Údajně to byla jediná bytost, která ho nikdy nepožádala o půjčku. Fascinující, jak se lidská mizantropie dokáže projevit v závěti.“
„Znal jste ho?“ zeptal se Eliáš, aniž by zvedl zrak od titěrných ozubených koleček.
„Znal. Byl to hlupák. Celý život hromadil majetek v domnění, že ho to ochrání před smrtí. A vidíte? Smrt si ho vzala i s jeho zlatými příbory. Proto říkám, že jediné, co má skutečnou hodnotu, je uvědomění si vlastní zbytečnosti.“
Eliáš se zastavil. „Víte, pane Vane, myslím, že váš cynismus je jen velmi propracovaný štít. Lidé, kterým na ničem nezáleží, nemají potřebu o tom neustále přesvědčovat své okolí.“
Vane ztuhl. Na zlomek vteřiny jeho maska znuděného aristokrata praskla, ale hned ji zase nasadil. „Jste hodinář, Eliáši. Držte se svých pružin a nesahejte mi do svědomí. Mohl byste si umazat ruce.“
Když uplynul měsíc, dílo bylo hotovo. Venku pršelo, kapky bubnovaly do oken a mísily se s tikotem stovek hodin v dílně. Balthazar Vane vstoupil dovnitř, setřásl vodu ze svého drahého kabátu a bez slova přistoupil k pultu.
Eliáš před něj položil malou sametovou krabičku. Otevřel ji.
Uvnitř odpočívaly kapesní hodinky. Neměly žádná čísla, žádné ručičky. Ciferník byl tvořen plátem podivného, perleťově bílého kovu, pod kterým se rýsovaly vrstvy nesmírně složitých, tichých převodů. Netikaly.
„To je ono?“ zeptal se Vane. V hlase mu zaznělo nepatrné zklamání. „Vypadá to… mrtvě.“
„Mechanismus čeká na vás,“ odpověděl tiše Eliáš. „Vezměte je do dlaně. Pevně. Spodní plášť musí cítit váš tep, vaši teplotu. Váš život.“
Vane se ušklíbl. „Trochu teatrální, nemyslíte?“ Přesto natáhl ruku a hodinky uchopil. Kov byl zprvu chladný. Aristokrat sevřel prsty.
V dílně se rozhostilo ticho. Ne že by ostatní hodiny přestaly tikat, ale zvuk jako by ustoupil do pozadí, pohlcen podivnou, hutnou atmosférou, která z nového přístroje vyzařovala.
Z nitra hodinek se ozval zvuk. Nebylo to tiknutí. Byl to hluboký, sotva slyšitelný povzdech. Zvuk kovu, který se napíná pod obrovským tlakem.
Vane sklopil zrak k otevřené dlani. Perleťově bílý ciferník začal tmavnout. Z jeho středu se rozlévala temnota, jako když kápnete inkoust do čisté vody. Rychle, neúprosně. Kov se měnil v hlubokou, propastnou čerň, která pohlcovala světlo v místnosti.
Nápad – ★★★★★
Nápad vytvořit hodinky, které neměří čas, ale tíhu promarněných příležitostí a lítosti, je neuvěřitelně poetický a originální. Zápletka má jasný filozofický přesah, který čtenáře nutí k zamyšlení nad vlastním životem. Pro formát krátké povídky jde o naprosto ideální, nosnou myšlenku s úderným a logicky uzavřeným koncem.
Atmosféra – ★★★★★
Od prvních odstavců se vám daří budovat hmatatelnou náladu staré hodinářské dílny, kde čtenář téměř cítí vůni oleje a slyší tikot strojků. Kontrast mezi melancholickým prostředím dílny a chladným cynismem Balthazara Vanea skvěle umocňuje emoční dopad celého příběhu. Závěrečná scéna s pohlcující temnotou na ciferníku je mrazivá a dokonale vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★★
Text je stylisticky vyzrálý, plynulý a pyšní se velmi bohatou slovní zásobou, což dokazují krásné obraty jako ‘anatomie vteřin’ nebo ‘zmačkaný pergamen’. Dialogy působí přirozeně, mají skvělé tempo a výborně posouvají děj kupředu bez zbytečné vaty. Gramaticky i stylisticky je povídka na vysoké úrovni, což z ní dělá nesmírně čtivý a hladký zážitek.
Celkové hodnocení:
Jedná se o výjimečně zdařilou povídku, která v sobě snoubí prvky magického realismu s hlubokou psychologií postav. Autor prokázal velký cit pro jazyk, gradaci děje i pointu, která ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský talent a schopnost předávat skrze text silné emoce.