Cynický úsměv na tváři Balthazara Vanea zamrzl. Oči, barvy vyhaslého popela, se rozšířily. Chtěl hodinky pustit, ale prsty ho neposlouchaly. Zíral do té temnoty a jeho tvář se měnila. Spadla z ní arogance, zmizela ironie. Zůstala jen nahá, syrová bolest.
Eliáš sledoval, jak muž před ním přestává dýchat. Viděl, jak se mu třesou ramena. Vane neviděl jen prázdnotu. Viděl konkrétní okamžik. Snad ženu, kterou nechal odejít kvůli své pýše. Snad přítele, kterého zradil. Snad jen děsivé uvědomění, že prožil celý život v obraně proti citům, až nakonec necítil vůbec nic.
Tíha té lítosti byla tak obrovská, že se ciferník hodinek zbarvil do absolutní, neproniknutelné tmy. Strojek uvnitř sténal, vlásky praskaly pod náporem emocí, které se přístroj snažil změřit.
„Stačí,“ zašeptal Eliáš a položil svou starou, vrásčitou ruku na Vaneovu. „Pusťte je. Zničí vás to.“
Vane trhl rukou a hodinky s cvaknutím zaklapl. Zhluboka, přerývaně se nadechl, jako tonoucí, který se právě vynořil nad hladinu. Byl bledší než kdy dřív, na čele mu perlil studený pot. Dlouhé minuty tam jen stál, opřený oběma rukama o pult, a zíral do prázdna.
Z jeho úst nevyšel žádný vtip. Žádný sžíravý komentář o marnosti existence.
Pomalu sáhl do kapsy, vytáhl zbytek dohodnuté sumy a položil ji vedle sametové krabičky. Pak si hodinky beze slova vsunul do náprsní kapsy, přímo k srdci.
„Děkuji, mistře Eliáši,“ řekl nakonec. Hlas měl tichý, zlomený a podivně lidský. „Měl jste pravdu. Zapomnění… zapomnění je někdy milosrdnější.“
Balthazar Vane se otočil a vyšel do deště. Zvonek nade dveřmi smutně cinkl.
Eliáš osaměl. Rozhlédl se po své dílně. Vzal do ruky lupu a pinzetu a vrátil se k rozebranému strojku na stole. Zhluboka se nadechl vůně oleje a mosazi. Poslouchal tikot stovek obyčejných hodin, které měřily jen hloupý, lineární, lhostejný čas.
A poprvé ve svém dlouhém životě byl za tu lhostejnost hluboce vděčný.
Nápad – ★★★★★
Nápad vytvořit hodinky, které neměří čas, ale tíhu promarněných příležitostí a lítosti, je neuvěřitelně poetický a originální. Zápletka má jasný filozofický přesah, který čtenáře nutí k zamyšlení nad vlastním životem. Pro formát krátké povídky jde o naprosto ideální, nosnou myšlenku s úderným a logicky uzavřeným koncem.
Atmosféra – ★★★★★
Od prvních odstavců se vám daří budovat hmatatelnou náladu staré hodinářské dílny, kde čtenář téměř cítí vůni oleje a slyší tikot strojků. Kontrast mezi melancholickým prostředím dílny a chladným cynismem Balthazara Vanea skvěle umocňuje emoční dopad celého příběhu. Závěrečná scéna s pohlcující temnotou na ciferníku je mrazivá a dokonale vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★★
Text je stylisticky vyzrálý, plynulý a pyšní se velmi bohatou slovní zásobou, což dokazují krásné obraty jako ‘anatomie vteřin’ nebo ‘zmačkaný pergamen’. Dialogy působí přirozeně, mají skvělé tempo a výborně posouvají děj kupředu bez zbytečné vaty. Gramaticky i stylisticky je povídka na vysoké úrovni, což z ní dělá nesmírně čtivý a hladký zážitek.
Celkové hodnocení:
Jedná se o výjimečně zdařilou povídku, která v sobě snoubí prvky magického realismu s hlubokou psychologií postav. Autor prokázal velký cit pro jazyk, gradaci děje i pointu, která ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský talent a schopnost předávat skrze text silné emoce.