Víte, co je to pavlač? Klidně se s vámi vsadím, že spousta lidí, zvláště těch mladých, tohle vůbec neví. Kdysi dávno však bylo ve městech hodně domů, které pavlače měly. Tzv. „pavlačáky“ se lišily od jiných bytových domů zejména právě tou pavlačí.
Pavlač byla vlastně společná chodba, vedoucí v příslušném poschodí k jednotlivým bytům. Z jedné strany pavlače byly vchody do bytů, na druhé straně bylo buď jen zábradlí a nebo dřevěné ostění s okny místo řádné cihlové zdi. Pavlačí se nejen procházelo do vlastního bytu, na pavlači se především společensky žilo! Nehledě na to, že někdy býval na pavlači i záchod, mnohdy společný pro více bydlících v daném podlaží.
Taková pavlač byla místem společného užívání a trávení času, kde se lidé setkávali a klábosili. Bývalo tam i společné umývadlo, protože v bytech kolikrát umývadlo chybělo. Na pavlači se věšelo prádlo i probíhala sousedská debata, zkrátka pavlač byla určena pro společenský život obyvatel domu.
Dnes lidé žijí většinou ve vlastních bytech a výtahy a schodiště a chodby jim slouží pouze k tomu, aby se dostali domů. A jakmile tam jsou, tak za sebou pečlivě zamknou dveře.
Kdo nebydlí v bytě, ten má vlastní dům, nejčastěji v nějakém satelitním městečku, kde každý majitel má svůj majetek obehnán vysokými zdmi a zabezpečen bezpečnostním a kamerovým systémem. Častokrát se pak stává, že lidé ani neznají své nejbližší sousedy.
Zkrátka, bydlet v pavlačovém domě mělo a má i své výhody, protože tam lidé mají k sobě blíž a často o sobě vědí téměř všechno, bez ohledu na džídípíár.
Paní Kropáčková a paní Tvarůžková v takovém pavlačovém domě bydlí. Každá má svůj malý byt s kuchyňkou a jedním pokojem. Bydlí ve stejném poschodí a jsou vdovy.
Obě postarší dámy mají svůj pravidelný denní rituál činností, který je velmi podobný. Obě časně ráno vstávají, v přibližně stejnou dobu chodí nakupovat do stejného obchodu nebo na stejné tržiště, obě si doma samy vaří a pěstují pokojové květiny.
Když je osud před léty zavál do stejného domu a na stejnou pavlač, tak se jejich komunikace zprvu omezila jen na pozdrav ze slušnosti, aby se neřeklo.
Nejčastěji se potkávaly na pavlači. Občas kromě pozdravu prohodily jednu nebo dvě věty. Časem obě zjistily, že jejich názory na svět mají k sobě celkem blízko a mají si tudíž o čem povídat.
A tak se jednoho dne stalo, že se mezi dámami rozproudila vášnivá debata. První impuls k tomu dala paní Kropáčková, když se vracely z nákupů a setkaly se na pavlači.
„Dívala jste se včera večer v televizi na zprávy, sousedko?“ zeptala se Kropáčková. „Řeknu vám, že už se na to nemůžu dívat, jak v té televizi lžou.“
„Ale copak copak? Povídejte,“ opáčila Tvarůžková. „Mě se taky občas zdá, že nám tam věšej pěkný bulíky na nos.“
„Tak si to představte! Včera vysílali zprávy a stála tam taková skupinka lidí, mužský samí kravaťáci a ženský naparáděný až hanba a prej: My jsme transparentní. Co byste tomu řekla! Koukám a voni žádnej transparent neměli, “ rozohňovala se stále více paní Kropáčková.
„Vždyť my jsme chodili na prvního máje do průvodu a dobře víme, co to je ten transparent !“ řekla ještě.
„A víte, že máte pravdu! Lžou nám, “ pronesla souhlasně Tvarůžková.
„ Lžou a nebo tam plácají takový nesmysly, že se slušnej člověk nestačí ani divit,“ dodala.
„Nesmysly? Jak to myslíte, to snad až tak ne.“ Paní Kropáčková nechtěla věřit.
„Tak podívejte! Znáte ten sejra, ten, ehm.. rokfór?“ Zeptala se hbitě paní Tvarůžková.
„No to znám, rokfór říkáte… a taky znám romadůr a tvarůžky,“ odpověděla paní Kropáčková a usmála se šibalsky na svoji sousedku.
„No jo, je to vtipný,“ přešla paní Tvarůžková jemnou narážku.
„ Tak si představte, že jsem jasně slyšela z televize, že prý rokfór pípl,“ pronesla důrazně.
„Neznat vás, paní Tvarůžková, tak vám ani nevěřím, protože takový nesmysl v televizi snad říct ani nemůžou,“
řekla Kropáčková a pokračovala:
„ Náš děda měl smradlavý sejry rád a jedl je celej život, ale nikdy jsem neslyšela, že by sejra pípal,“ vyslovila rázný závěr paní Kropáčková.
„Říkaj nesmysly a mluvěj nesrozumitelně. Tudle jsem si to poznačila, počkejte,“ pronesla paní Tvarůžková.
Zalovila v kapsách a posléze vyňala malý lístek papíru a z něho trhaně přečetla pečlivě a kostrbatým písmem napsaná slova:
„P a r t i c i p o v a l i , p r e d i k o v a l i. Co tomu říkáte?“
„No to je teda hrůza, jak se dneska mluví,“
konstatovala paní Kropáčková na závěr a dodala:
„Za celej svůj život, co jsem na světě, jsem nic takovýho nedělala a dělat nebudu. Nehledě na to, že ani nevím, co to vůbec znamená! “
Po tomto závěru obě sousedky svoji debatu ukončily a rozešly se do svých bytů, aby vyložili nákupy a pustily se do vaření.
Obě dámy se začaly na svá setkání a debaty těšit. Byly upřímně rády, že našly ve své osamělosti spřízněnou duši, se kterou si rozumějí.
Dospělo to časem tak daleko, že paní Tvarůžková, která bydlí v domě o pár týdnů déle a má z kuchyně okno s výhledem do pavlačové chodby, častokrát dlouho a trpělivě čekala s odchodem do obchodu nebo na své oblíbené tržiště, dokud od vedle neuslyšela známý zvuk otvíraných dveří, šramocení klíče v zámku a dokud paní Kropáčková vzápětí neprošla kolem.
To pak paní Tvarůžková rychle popadla připravenou nákupní tašku a „čistě náhodou“ právě taky vyšla z bytu na nákupy.
Popravdě řečeno, paní Kropáčková tuhle náhodu velmi brzy prokoukla a jen aby nezkazila hru, tvářila se překvapeně a vždy prohodila: „ Dobré ráno paní Tvarůžková, to je ale náhoda, taky nakupovat? “
Obě, jak by řekli Angličané, „elderly ladies,“ pak spolu štěbetaly celou cestu do obchodu nebo na trh a byly za to povídání rády a měly z toho radost a celý den jim tím klábosením zkrásněl.
To se ví, že si přitom většinou na něco stěžovaly nebo na něco nadávaly a něco odsuzovaly. To však jim neubralo ani špetku potěšení z této jejich náhodné konverzace.
Nedávno obě dámy společně usoudily, že v rádiu ani v televizi nic pořádného nedávají a dále, že při tom svém povídání na cestě za nákupy nestihnou spoustu důležitých věcí probrat a tak se domluvily a za společné peníze si v nábytkovém bazaru koupily dvě skládací židle a malý kulatý stolek.
Ten nábytek pak umístily na vhodném místě na pavlači a tam se pak pravidelně vždy v podvečer scházejí, popíjejí čaj a ochutnávají upečenou buchtu či jinou pochutinu a hlavně si spolu povídají. Dělá jim to dobře na duši, svět jim připadá krásnější a líp se jim pak i spí.
Témat k povídání je nepřeberně mnoho a tak jim největší starost dělá, aby stihly všechno to důležité vůbec probrat.
Nápad – ★★★☆☆
Samotný námět o sblížení dvou osamělých seniorek na domovní pavlači je velmi milý a lidský. Zápletka postavená na vtipném nedorozumění s cizími slovy sice není vyloženě novátorská, ale k tomuto odlehčenému žánru se skvěle hodí. Příběh nese krásnou nosnou myšlenku o tom, jak důležité je mezilidské sdílení a boj proti samotě.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu dýchá úžasně hřejivá, nostalgická nálada starých časů, která čtenáře snadno vtáhne do děje. Vykreslení postupně vznikajícího přátelství mezi oběma dámami působí velmi uvěřitelně a vyvolává příjemné, laskavé emoce. Závěrečný obraz společného posezení u čaje a buchty je dokonalým pohlazením po duši.
Provedení – ★★★☆☆
Dialogy obou dam jsou napsané svižně, přirozeně a s citem pro mluvenou řeč, což textu dodává na čtivosti. Zbytečně však působí příliš dlouhý a encyklopedický úvod o historii pavlačí, který brzdí tempo a oddaluje samotný příběh. V textu se objevují drobné překlepy, zbytečné mezery navíc a občasné chyby v interpunkci, ale celková plynulost vyprávění tím nijak zásadně netrpí.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi sympatickou a úsměvnou povídku, která potěší svou laskavostí a humorem. Pokud byste v budoucnu zkrátili vysvětlující úvody a vrhli se rovnou do děje, bude váš text ještě údernější a poutavější. Máte výborný cit pro budování charakterů skrze dialog, což je obrovská přednost, na které můžete směle stavět. Jen tak dál, vaše psaní má srdce!