V zahradě prádlo věšela,
přitom se smála zvesela.
Od rána až do klekání,
slyšet smíchu klokotání.
Byla šťastná a stále se jen smála,
radovat se uměla i z mála.
V noci však tam, kde v zahradě prádlo pověšeno,
copak to slyším, ubohá ty ženo!
Zrychlený dech a tiché naříkání,
do ticha noci mocné zavzdychání.
A pak jí z krásné tváře na polštář slzy skanou.
Krásně se vyspi lásko má a zítra na shledanou.
Pak nový den se probudil a přišlo svítání
a žena milému jde chystat snídani.
Zas veselá je a smích jí čiší z tváří
a krásné oči její, štěstím jenom září.
Ta nejkrásnější bytost byla nalezena !
Obyčejná žena…
Hlasité předčítání