On
usnul v autobuse. Probudil ho nažloutlý úsvit
vycházející z kotliny poseté vrásčitými kupami hornin,
jejichž popelavá úbočí vyrůstala z prašného oparu,
a v zorané tkáni polností přerušované torzy
zanedbaných usedlostí bylo cítit zvláštní úzkost,
jež těkala z rozevřených pórů severské pánve.
Přepadl ho tíživý pocit, proměnlivé mrazení,
jako když kapitán archaické bárky
na vlnách zšeřelých vod sleduje oblačné kupy
nad světélkujícím plechem přízračné dálky
a čeká, jak to dopadne
v nejasném tušení divokých živlů,
slepotou mlh vzdáleného cíle, jímž cítí se polapen
v té morózní spoušti a větru bušení.
Přec v krajině, kterou spatřil On
za špinavým oknem ze sna probuzený,
nebylo pohybu ani závanu čerstvého vzduchu,
jen modravě šedý pás mlhy
v podélných vrstvách dával všemu mrtvý tón,
hluboký tón vágního čekání,
jak to dopadne, až nezbude místečka
v zapadlém tom kruhu,
kde pták nezazpívá a vše se klíží v divný skon.
Podivná byla i silnice, po které šplhali vzhůru
k náhorní plošině vroubené hradbou mlčenlivých skal,
úzká, strmá a přívaly nespoutaných dešťů ohlodaná
s obnaženými srázy a chapadly dřevitých pahýlů,
kde nízké zákrsky vysazených keřů
choulily se v stínu pískovcových skal
a jen s těžkostí a bolestí opuštěné ratolesti
chránily půdu, aby uchovala krůpěj rosy,
kde stinný mech bez viny a bez pozdravu na ústup se dal.
Jaký byl jeho cíl? On nebyl sám
srdcem svým navždy připoután
k ženě své krásné, milované,
jež něžně k jeho boku skláněla se
v tichém zasnění – ach jejich cíl…
Těšili se dlouho, v jejich roztouženém hlase
zračila se naděje na život plný chvil,
jež blažeností sytí, když spřádali své plány
na ten velký den, On a Ona s ním,
až zabydlí se spolu na čas zváni
do prastarého domu na okraji plání
pod záštitou hrubých skal – ach, jejich cíl
výletem byl svatebním.
On vzbudil se a zmateně ven hleděl v čase,
jímž naplnit se pořádek měl v duši, zdá se,
v klidu, svornosti a vytouženém lůně slastí,
v tom zaslouženém, tichém chrámu štěstí,
jímž láskyplné manželství je a víra v sebe,
leč myslel na život pln úzkosti a smutku,
na lidi trpící, jichž srdce sotva pookřeje
nedostatkem průzračného vzduchu,
když nad hlavou tu hoří nebe
a uhelný dech pánve zebe
zkormoucenou duši bez cíle a bez naděje.
Pak promluvil v touze zaplašit ten pocit,
jenž těžce dolehl mu na duši, pobledlý a syrý,
aby potlačil ten zlobný pocit, co dolehl mu na duši,
na kořen jeho nálad zádumčivých,
jimž doufal uniknout na své cestě v horské nivy.
Tak ztlumil svůj pohled šerozřivý, vzchopil se a děl:
„Má drahá věř, že nikdy nedopustím,
aby život náš z duše otroctví kdy k ponížení spěl.“
Hlasité předčítání