On
se z rána probudil do prázdného domu.
Podmračný den ho připoutal k lůžku
tlukotem deště na okenice.
Kam napřít se příští minutu, příští hodinu,
to vyřešit by nesvedl,
jen syrové přítmí ložnice
jej sytilo zimničnou bolestí.
Ona odešla již za večera.
Potkal ji ve dveřích, když se vracel za tmy z plání,
(Opravdu to bylo včera?)
když stolová hora změnila se v pouhé zdání.
Minula ho bez pohledu, beze slova.
(Snad nadála se přemlouvání?)
On přešel mlčky – pak v samotě a přemítání
dlouze do noci jen hleděl bez dechu a bez nálady
s jedinou otázkou v srdci, jež mučila ho stále znova:
To je konec jejich milování?
Přec zoufalá výčitka se v jeho nitru skryla
a ulpěla na trpkém plodu poznání,
jenž uzrál marnivostí ženy, které chybí cit.
Kdo miluje, ten neopouští!
Tak krutě nejedná,
kdo s úctou k bližnímu se umí poradit.
Snad dobře je, že v krátkosti a bez obalu
zjevila mu pravdu o své povaze,
tak v životě by zoufalství jen dočkal bolu
v tyranii ženy, co potřeby a nároky
jen vlastní bere k úvaze.
Přesto nezdržel se lítosti
nad ztrátou předmětu své touhy,
svého mužství proklínané slabosti,
jež svedla ho vždy na dno ponížení,
k zřídlu pramene vší marnosti.
Přesto nezdržel se lítosti
nad osudem, jenž zisku poplatných jen múz si cení.
Proč vyškrtlo se zklamání jen z účtu lidské neřesti?!
V tak trpkých úvahách se znovu nechtěl topit,
s nimiž probudil se ráno do prázdného domu.
On vydržel až do setmění blouznit v mlhách šílenství,
pak z lože vstal a v mátohách se svítilny mdlé chopil,
aby tajný vchod do nitra skály vyhledal,
do sklepení, jež kdosi dávno v pískovci tu vytesal
a kde strýc později si vinný archiv zrobil.
Tam za domem, když těžké dveře odmykal,
mu závan vzduchu plamen světla zhasil.
On přesto veřej železnou dál po hmatu jen otvíral,
až vlhký zápach sklepení mu chřípí nosu zrosil.
Tam rukou opřel se o skalní výduť chodby
a čtyřmi kroky ocitl se v závětří.
Hned lampu rozsvítil a v tiché ozvěně,
jež zvolna snesla se ze stínů hrubé klenby,
stanul v prostranství, v němž smály se naň líbezně
soudky vína rozmístěné v délce čelní hradby.
Tam z koštýře se mocným douškem napil
a vzpomněl díků vinaře, jenž zhusta velebil
každý prostředek, jímž trudná mysl taje
ve vodách zapomnění – to vína věru síla je,
řekl si, když strýce zásoby tak z duše ocenil
a novým hltem s rozkoší si nahnul ve stoje.
Leč nedopil a koštýř leknutím mu z ruky vypad –
to rána strašlivá rozlehla se tichým sklepením.
Hned chodbou ohlédl se, až zrak jeho dopad
na dveře, jež zabouchly se větrem z noci vzbuzeným.
On ulevil si hlasným zaklením,
když vzápětí mu nervy rozechvěl
nový šramot, jenž úderem kovu zlověstným
pod klenbou ztich, než ozvěnou se znovu rozezněl.
V tom krutou pravdu pochopil a strnul,
snad raději by v temnotě kdes spatřil netvora,
teď v příšerném jen mrazení svůj bídný osud zřel,
když bledý hrůzou ke dveřím, jak pominutý spěl.
Leč nebylo pochyb, ten šramot způsobila závora –
běda, jemu východ ze skály se neprostupně uzavřel.
Ó, síly temné, nadlidské, volám vás k odpovědi!
Kam míří vaše pěst, váš zřetel pohrdlivý?
Snad za špatnost váš čin je trest,
či pouhý zásah marnivosti?
Čím řídí se váš soud, je-li osud spravedlivý?
On v nezměrném tom zoufalství,
když šílenou sám nastrojil si past,
v absurdním duše zmaru, směšném kreténství,
(Ten chudák uvězněn byl mezi sudy vína)
jak bídný odsouzenec prosil o milost,
když v marném bušení si na kost pěsti zdrtil,
a hlavou o kámen pak v krvi tišil zlost,
až vysílením k zemi pad a v němotu se opil.
V nevzhledném tom stavu a mysli omámení,
jimiž důstojnost lidská rozlila se v kal,
pak spatřil ženu svou, jak opuštěná, bez ochrany,
ve strachu a odříkání hledá východisko v nehostinné pláni,
kde nad hlavou jí bez ustání jen chladný vítr smutně naříkal.
Jemu srdce sevřelo se bolestí,
když účinek své trpné snahy zřel,
až rozplakal se z hoře lítostí
a jedinou již tklivou touhu měl,
aby ještě jedenkrát svou ženu mohl spatřit
a odčinit tak příkoří, jímž k zatracení spěl.
Svůj trest už přijal – teď hlas pokory
mu v uších ponížený zněl.
Hlasité předčítání