Rozhovor
ON: Já střežím se hovoru v poslední té době,
kdy počasí nevlídné ve skalách nás překvapilo.
Řekni mi – já vím, že příliš ohledu jsem k tobě
tehdy neschoval, ale úmysl zlý to neznačilo.
Řekni mi, proč každé slovo mé tě vzruší,
což není myšlenky, jíž nedráždím tě v duši?
ONA: Ach, kdes úsudek svůj jasnozřivý ztratil?
Já vzrušit se mám tvými přemoudrými slovy?
Ty přece nad mé chápání jsou, to jsi už dávno pochopil.
ON: Tak nemluv – snad mlčet by bylo víc?
ONA: Kdo ví?
ON: Přec jádro věci rád bych pochopil.
Sám ďábel ti snad namluvil mou nevlídnost!
Teď hodláš mi jen oplatit, čím sám jsem prohloupil?
ONA: Já pozorností plýtvala už víc než dost!
To tebe ďábel v duši sved,
abys do pustých končin mě jako přívěšek svůj ved.
Já kolem sebe společnost mám ráda,
ty jen v mrtvá vyženeš mě lada!
ON: Já přece v lesích samotu s tebou domluvil,
Ty´s slovem nevyřkla svou nesvolnost,
že lesy pomřely, jsem ani ve snu netušil.
ONA: Mě v nitru zůstala jen lhostejnost.
ON: Nic v mysli nového, té všude dost.
Říkáš, chybí ti tu lidí přítomnost.
Co získalas ústy přátel svých, jaká povýší tě vzpruha,
kde v závisti a lakotě jen napadá druh druha?
Ty vlastní výhody tak hledáš jen a mužů zjihlou bradu,
pomni, že už vdala ses, a v tichu hledej pravdu!
ONA: Ty zas hrubec jsi a příliš mnoho víš,
až prohraješ, pak teprve pochopíš,
co ženin zraní cit,
leč chceš-li jen, pak nech si posloužit.
ON: Ach, promiň mi mé řeči troufalost,
já hlavu svou bych k nohám tvým hned složil,
žel raději bych z číše bolehlavu požil,
než sklonil bych se pro tvou rozmarnost.
ONA: Ty zřejmě v pustině stačil by sis sám,
ale já z darů života chci si ještě užít.
Zde nudy, nepohodlí dost už věru mám,
hned zpátky domů chci a člověkem zas být!
ON: Člověk, dary života, z čeho čerpáš obsah pojmů?
Řád světa snaž se pochopit bez ubohého dojmu,
že hlad přežvýkavců nezneuctí pýchy zlost,
zde věru nám nic nechybí, jen lásky důvěrnost.
ONA: Já nemám slov! Snad ve mně vidíš zrůdu?
Hned hleď se domů nachystat a mou tu nečeř vodu!
ON: Já k ničemu tě nutit nehodlám,
ale zdržení si ještě vyprosím na jeden další den,
abych výstup mohl podniknout na vrchol stolové hory,
kterou zahlédl jsem z pískovcových stěn.
ONA: To další svéhlavost ti z hloubi duše volá?
ON: Ta hora mě už z dálky uhranula.
ONA: Zbláznil ses snad?
ON: V tom odradit se nenechám.
ONA: A já tu v strachu tak sama zůstat mám?
ON: Snad ve společné cestě mohla bys najít klad…?
ONA: Tak újmu na zdraví jen uhlídám!
ON: Náš život v marném plahočení roztaje,
ta hora nás tu všechny přežije.
ONA: A účel cesty té já mohu vpravdě znát?
ON: Co nad lidské meze daného tak z výše ohledat…
Hlasité předčítání